Z botanického světa

At the Division of Landscape Ecology and Landscape Planning, Institute of Landscape Ecology
and Resources Management, Faculty of Agricultural and Nutritional Sciences and Environmental
Management at the University in Giessen for a project on “Local adaptation and gene flow in Empetrum
hermaphroditum, a keystone species of boreal-arctic ecosystems, along an altitudinal stress gradient” a position (65%) for a research assistant is available for 3 years from 01.04.2012.

Project summary: To understand and predict the potential response of plant species to rapidly changing
envirnmental conditions it is necessary to analyse factors controlling adaptation, distribution and
abundance. However, there is a lack of empirical studies concerning the influence of interactions between
divergent selection and gene flow on local adaptation, especially for species in large continuous
populations. In arctic areas, snow cover represents a complex but very strong selection gradient. The
research project will address the effects of selection, gene flow and genetic drift on local adaptation and
genetic structure of Empetrum hermaphroditum Hagerup, an important driver of boreal and arctic
ecosystems. The main aim will be to understand how selection and gene flow in this windpollinated plant
affect its adaptation to habitat types with deep and shallow snow cover in continuous populations.
More in attached PDF.
 

Syn.: Marrubium album Garsault, nom. inval., Marrubium apulum Ten., Marrubium ballotoides Boiss. et Balansa, Marrubium germanicum Schrank ex Steud., Marrubium hamatum Kunth, Marrubium uncinatum Stokes, Prasium marrubium E. H. L. Krause, nom. illeg.
Česká jména: jablečník obecný (Kubát 2002)
Slovenská jména: jablčník obyčajný (Marhold-Hindák 1998)
Čeleď: Lamiaceae Lindl. – hluchavkovité

Rozšíření: Původní je zřejmě jen ve Středozemí a zasahuje i na Madeiru; jako archeofyt se v prehistorických dobách rozšířil do střední Evropy až po Anglii, jižní Švédsko a Ukrajinu. Druhotný výskyt byl prokázán v Severní i Jižní Americe, v Austrálii i na Novém Zélandu. V ČR rostl především v teplých oblastech středních a severozápadních Čech a na jižní a střední Moravě, na Slovensku v nížinách na jihu a východě země. V současné době patří k velmi vzácným druhům, podobný ústup byl zaznamenán i v jiných středoevropských zemích.
Ekologie: Roste na pastvinách, úhorech, na okrajích cest a polí a na rumištích, často v lidských sídlech. Dává přednost lehčím, živinami bohatším půdám, dobře snáší pastvu drůbeže.

Popis: Vytrvalá bylina až polokeř; přímé stonky dorůstají výšky 30–70 cm, na bázi někdy dřevnatí, zejména v horní polovině hustě bělavě vlnaté. Listy jsou vstřícné, řapíkaté, vejčité až téměř okrouhlé, 2–4 cm dlouhé a 1,5–3,5 cm široké, nápadně svraskalé, na bázi klínovité až uťaté, na okraji vroubkované, na vrcholu tupé, zejména na rubu výrazně bíle nebo šedě chlupaté. Květy tvoří bohaté lichopřesleny; listeny se podobají drobnějším listům; kalich je zvonkovitý, s 10 žilkami, korunní trubka je 3–5 mm dlouhá, vně chlupatá, uvnitř lysá a lesklá, s 10 kopinatými cípy, protaženými do zahnuté lysé a lesklé špičky; koruna je o něco delší než kalich, dvoupyská, bělavá, korunní trubka je stejně dlouhá jako kalich, horní pysk je tupě dvoulaločný, dolní má střední lalok plochý, zaokrouhlený nebo uťatý, 2 postranní jsou navinuté, dosahují asi do poloviny středního laloku; tyčinky jsou 4, s krátkými nitkami; semeník je svrchní. Plody jsou 1,5–2,5 mm dlouhé tvrdky.
Ohrožení a ochrana: V ČR je v Červeném seznamu klasifikován jako druh kriticky ohrožený (C1), na Slovensku je hodnocený jako zranitelný (VU).
Poznámka: Rostlina obsahuje silice, díky nimž byl jablečník dříve velmi populárním prostředkem v lidovém léčitelství. Užíval se při problémech trávící soustavy, při žloutence, ale i proti souchotinám. Není vyloučeno, že někdejší dosti hojný výskyt na rumištích v sídlech měl původ v zahradních výsadbách.


Fotografoval Jindřich Houska, dne 12. 5. 2006 (Madeira, Ponta de São Lourenço).

Syn.: Adhatoda zeylanica Medik.
Čeleď: Acanthaceae Juss. – paznehtníkovité

Rozšíření: Pochází zřejmě z jižní a jihovýchodní Asie, kde roste od Pákistánu přes Indii a Nepál až po Malajsii, a taky na Srí Lance. Pěstuje se i jinde v tropech; z jižní Číny, ale i z Panamy je hlášeno zplaňování.
Ekologie: V domovině roste na okrajích pastvin, podél cest, je součástí křovin na okrajích lesních porostů.

Popis: Keř, dorůstající výšky až 4 m; větve jsou hranaté, pokryté četnými lenticelami, v mládí pýřité, později olysalé. Listy jsou vstřícné, řapíkaté, vejčité až kopinaté, 7–18 cm dlouhé a 2–7 cm široké, krátce chlupaté, na bázi široce klínovité, celokrajné, na vrcholu zašpičatělé a někdy poněkud srpovitě zahnuté. Květenství je úžlabní nebo koncový hrozen dlouhý 3–7 cm; listeny jsou střechovité, vejčité, 1–2 cm dlouhé, na okraji brvité, listence jsou čárkovitě kopinaté, drobnější; kalich je zvonkovitý, s 5 čárkovitými, asi 1 cm dlouhými cípy, na okraji s blanitým lemem; koruna je pyskatá, 2,5–3 cm dlouhá, bílá nebo růžová, s růžovými nebo purpurovými proužky, korunní trubka je na bázi válcovitá, výše nafouklá, horní pysk je asi 1,8 cm dlouhý, mělce dvoulaločný, dolní pysk je trojlaločný, prostřední lalok je půlkruhovitý, asi 1 cm dlouhý, postranní jsou vejčité, poněkud kratší; tyčinky jsou 2, z květu vyniklé; gyneceum ze 2 plodolistů tvoří svrchní semeník. Tobolka je obvejcovitá, 2,5–4 cm dlouhá.
Poznámka: Rostlina obsahuje více alkaloidů, pro něž má využití v tradiční asijské medicíně. Je součástí ayurvédských léčebných postupů i homeopatik. Hlavní využití je při léčení bronchitid a astmatu.


Fotografoval Jindřich Houska, dne 13. 5. 2006 (Madeira, Funchal: botanická zahrada).

Relativně nově popsaný (1999) druh rodu Kalanchoe z Madagaskaru. Zajímavostí je, že tento druh je pouze dvouletý, tedy vykvétá již druhým rokem po výsevu a poté odumírá.

Na konci sukulentních čárkovitých listů této madagaskarské kolopejky (s tímto druhem se můžeme setkat rovněž pod jmény Bryophyllum tubiflorum či Kalanchoe delagoensis) se vytvářejí mladé dceřinné rostlinky, díky kterým se dokáže tento druh velmi rychle stát v domácnosti i ve skleníku poměrně obtížným plevelem. V Austrálii je dokonce invazním druhem (podobně jako u nás např.

číst dál

Syn.: Mesembryanthemum australe Sol. ex G. Forst.
Čeleď: Aizoaceae Rudolphi – kosmatcovité

Rozšíření: Nový Zéland (Severní i Jižní ostrov, Three Kings, Stewart a Chatham Islands) a jižní Austrálie.
Ekologie: Pobřežní útesy, skály, štěrky, písečné duny, vzácně ve slaných mokřinách a u ústí řek. Občas na vápencových a pískovcových srázech v nížinných lesích (západní Waikato).

Popis: Vytrvalá sukulentní bylina s plazivými lodyhami dlouhými i více než 1 m. Listy jsou vstřícné, čárkovitě kopinaté až eliptické, zaobleně trojboké, 0,5–4 cm dlouhé, 4–9 mm široké, zúžené u báze, špičaté, často zakončené hrotem. Květy o průměru 2–4 cm na tlusté stopce nahoře rozšířené, 1–4 cm dlouhé. Kalich je dužnatý, s 5 cípy, z nichž jsou dva delší, korunní lístky bílé až tmavě růžové, v 3–5 řadách, 1–3 cm dlouhé, tyčinky 4–6 mm dlouhé, vnitřní nitky ochmýřené u báze, čnělek většinou 5–8. Plodem je dužnatá tobolka, semena jsou hnědá, asi 1 mm dlouhá.
Využití: Vysazuje se při rekultivaci erodovaných pobřežních půd. Listy a plody jsou jedlé.
Poznámka: Taxonomické pojetí rodu Disphyma není jednoznačně ustálené. Některými autory je rod chápán jako monotypický, jindy bývá rozlišováno až 5 druhů, které se vyskytují v Austrálii, na Novém Zélandu a v jižní Africe. V rámci druhu Disphyma australe se rozlišují dva poddruhy: nominátní D. australe subsp. australe a D. australe subsp. stricticaule s krátkými vzpřímenými výhony zřídka kořenujícími, bradavčitými listy a kalichem (endemit ostrovů Kermadec).



Fotografováno dne 1. 12. 2011 (Nový Zéland, Jižní ostrov, NP Paparoa).

Syn.: Carpobrotus aequilateralis (Willd.) S. T. Blake, Mesembryanthemum aequilaterale Willd., Mesembryanthemum aequilaterale var. decagynum Haw. ex DC., Mesembryanthemum aequilaterum Haw., Mesembryanthemum chilense Molina, Mesembryanthemum edule var. aequilaterum (Haw.) Moss.
Čeleď: Aizoaceae Rudolphi – kosmatcovité

Rozšíření: Pochází pravděpodobně z jižní části Jižní Ameriky (pobřežní oblasti Chile), naturalizovaný i na severněji položeném americkém pacifickém pobřeží (přes Ekvádor až do Kalifornie), v jihozápadní Austrálii, Tasmánii, na Novém Zélandu, v některých oblastech (např. v Kalifornii) je považovaný za druh invazivní.
Ekologie: Pobřežní písčiny, křoviny, pastviny a útesy, do nadmořské výšky 100 m. Vytváří husté porosty.

Popis: Vytrvalá sukulentní bylina s plazivou lodyhou 2–6 m dlouhou, lysou, v uzlinách kořenující. Listy jsou dužnaté, vstřícné, kopinaté až čárkovité, 4–9 cm dlouhé, 0,5–1 cm široké, trojúhelníkového průřezu, mírně se zužující k bázi, nejširší nad středem, špičaté, s hladkým matným povrchem. Květy na stopce 1–5 cm dlouhé, o průměru 4–6 cm, kalich je lysý, cípy 1–2 cm dlouhé, korunní lístky 1–3,5 cm dlouhé, sytě růžově fialové, světlejší u báze, tyčinky 4–10 mm dlouhé, nitky nažloutlé nebo narůžovělé, na bázi ochmýřené, prašníky světle žluté, blizen 8–11. Plodem je dužnatá tobolka. Semena jsou hnědá, asi 1–1,3 mm dlouhá.
Záměny: Carpobrotus chilensis se často zaměňuje s blízce příbuzným druhem Carpobrotus edulis, který roste na stejných lokalitách. C. edulis má větší květy (o průměru 8–15 cm), žluté nebo světle růžové, C. chilensis má květy sytě růžově fialové. Oba druhy spolu vytvářejí křížence.



Fotografováno dne 1. 12. 2011 (Nový Zéland, Jižní ostrov, NP Paparoa).

Syn.: Unona bibracteata B. L. Rob.
Čeleď: Annonaceae Juss. – anonovité

Rozšíření: Středoamerický druh, je znám ze Salvadoru, Nikaraguy, Kostariky a Panamy.
Ekologie: Roste v rozvolněných poloopadavých monzunových lesích, vystupuje až do nadmořské výšky 1400 m.

Popis: Stálezelený keř nebo stromek dorůstající výšky až 6 m, letorosty jsou v mládí řídce zlatavě pýřité, později olysávají. Listy jsou dvouřadě uspořádané, střídavé, krátce řapíkaté, podlouhlé až kopinaté, (1,5–)3–14 cm dlouhé a (0,7–)1,2–5,4 cm široké, na líci tmavozelené, lysé a lesklé, na rubu poněkud zrnité, na bázi klínovité, celokrajné, na vrcholu špičaté až zašpičatělé. Květy jsou většinou jednotlivé, úžlabní; květní stopky 1,7–2,6 cm dlouhé (za plodu se prodlužují); na bázi stopek je okrouhlý, 4–16 mm dlouhý a 4–22 mm široký srdčitý listen, 3–14 mm na stopce nad ním je další, velmi drobný listen; kališní lístky jsou 3, široce vejčité, 3–4 mm dlouhé, s nazpět zahnutou špičkou; korunní lístky jsou volné, dužnaté, žluté, 3 vnější jsou trojúhelníkovité, asi 18 mm dlouhé, prohnuté, s ven vyhnutou špičkou, 3 vnitřní jsou poněkud užší a delší, až 23 mm dlouhé, lehce ven vyhnuté; tyčinek je asi 140; plodolistů je 17–22, volných, každý obsahuje 2–4 vajíčka. Plodem je souplodí stopkatých, 4–15 mm dlouhých, mezi vajíčky zaškrcovaných vysýchavých bobulí.
Poznámka: Do rodu Desmopsis náleží asi 17 druhů, rozšířených od Mexika po Kolumbii a na Kubě. Čeleď Annonaceae je velmi početná (asi 2500 druhů), její zástupci obývají tropy Starého i Nového světa. Mají velmi charakteristickou stavbu květů, které mají květní obaly stavěné podle čísla 3, tyčinky ve spirále a pozoruhodně stavěné gyneceum s víceméně volnými plodolisty, z něhož většinou vzniká souplodí stopkatých bobulí nebo měchýřků.



Fotografovali Alena Vydrová a Vít Grulich, dne 24. 2. 2009 (Kostarika, NP Rincón de la Vieja: u vodopádu La Cangreja).

Syn.: Origanum caespititium (Brot.) Kuntze, Thymus micans Sol. ex Lowe
Čeleď: Lamiaceae Lindl. – hluchavkovité

Rozšíření: Roste na Pyrenejském poloostrově ve Španělsku a Portugalsku, dále na Azorských ostrovech a na Madeiře.
Ekologie: Provází mělké kamenité půdy na relativně suchých stanovištích, která ovšem mohou být ovlivněna mlhami. Vystupuje až do nadmořských výšek přes 1800 m.

Popis: Vytrvalý trsnatý polokeř s plazivými, na bázi dřevnatějícími stonky a vystoupavými až přímými květonosnými větvičkami vysokými 2–7 cm. Listy jsou dužnaté, vstřícné, obvejčité až kopisťovité, asi 8 mm dlouhé a 2 mm široké, lysé s výjimkou brv na okraji. Květenství tvoří lichopřesleny, květy jsou v nich sdruženy po 2; listeny jsou podobné listům; kalich je zvonkovitý, 3–4 mm dlouhý, dvoupyský, zuby horního pysku jsou velmi drobné; koruna je pyskatá, 6–14 mm dlouhá, nachová, růžová nebo bílá; tyčinky jsou vyniklé. Plody jsou drobné tvrdky.
Poznámka: Rod Thymus patří zejména ve Středozemí k velmi komplikovaným skupinám, kterým se botanici spíše vyhýbají; na vině je tomu podobnost většiny druhů i časté křížení. Jejich vývojové centrum je na Pyrenejském poloostrově; ovšem dále směrem na jih prakticky chybějí.




Fotografoval Ladislav Hoskovec, dne 29. 6. 2005 (Madeira, Paúl da Serra).

Syn.: Dortmannia urens (L.) Kuntze, Lobelia farsetia Vand., Lobelia serrulata Schott ex Brot., Lobelia verbenifolia Salisb., nom. illeg., Mecoschistum urens (L.) Dulac, Rapuntium serrulatum (Schott ex Brot.) C. Presl, Rapuntium urens (L.) Mill.
Čeleď: Campanulaceae Juss. – zvonkovité

Rozšíření: Roste v jihozápadní Evropě od jižní Anglie a Belgie přes Francii do Španělska a Portugalska, dále v Maroku a na Madeiře.
Ekologie: Provází vlhčí lesní okraje a travnaté břehy vodních toků, převážně na chudých kyselých půdách, snáší periodické přeplavení.
Popis: Vytrvalá trsnatá mléčící bylina dorůstající výšky 20–60(–80) cm. Lodyhy jsou přímé, často v dolní části načervenalé, pravidelně olistěné. Listy jsou střídavé, přisedlé, 5,5–10,5 cm dlouhé, zubaté, dolní kopinaté, horní čárkovitě kopinaté. Květenství je mnohokvětý hrozen; souměrné květy vyrůstají v paždí čárkovitých listenů; kališní trubka je válcovitá, až 12 mm dlouhá, žebrovaná, srostlá se semeníkem, zakončená 5 cípy; koruna je (5–)10–15 mm dlouhá, dvoupyská, modrá až červenofialová, horní pysk je dvoulaločný, kratší než trojlaločný pysk dolní; tyčinek je 5; čnělka je hlavatá. Plody jsou přímé tobolky, otevírají se 2 apikálními otvory; semena jsou velmi drobná.



Fotografoval Ladislav Hoskovec, dne 2. 7. 2005 (Madeira, úpatí Pico Alto).

Syn.: Calcitrapa galactites (L.) Lam., Carduus galactites Bory et Chaub., Carduus orgyalis Steud., Carduus orientalis Pers., Carduus pungens Pers. ex DC., Carduus strictus Steud., Centaurea elegans All., Centaurea galactites L., Cirsium galactites Hill, Cirsium microcephalum Sch. Bip., nom. illeg., Cirsium orientale Spreng., Cirsium rheginum Spreng., Cirsium siculum Spreng., Cirsium strictum Moris, Cnicus galactites Loisel., Cnicus orientalis Willd., Cnicus rectus hort. par. ex DC., Crocodilium galactites Dum. Cours. ex Steud., Galactites elegans (All.) Nyman ex Soldano, Galactites galactites (L.) Druce, nom. illeg., Galactites pumilus Porta, Lupsia galactites (L.) Kuntze
Čeleď: Asteraceae Martinov – hvězdnicovité

Rozšíření: Vyskytuje se ve Středozemí od Portugalska po Řecko (včetně Egejských ostrovů a Kréty) a od Maroka po Tunisko, dále na Madeiře a na Kanárských ostrovech. Na Azorských ostrovech je snad druhem zdomácnělým a ve Velké Británii a v Německu byly pozorovány zavlečené rostliny.
Ekologie: Roste na pastvinách, na úhorech, na otevřených místech s nezapojenou vegetací, někdy i na ruderálních stanovištích.
Popis: Jednoletá, bíle plstnatá bylina vysoká 30–80 cm. Lodyha je přímá, nevětvená. Listy jsou střídavé, na líci víceméně lysé, s bílým mramorováním, na rubu běloplstnaté, na okraji pichlavě ostnité; přízemní listy jsou obkopinaté, pilovité, ale brzy zasychají, lodyžní listy jsou peřenosečné, na bázi se sbíhavým ostnitým lemem, ostny na okraji mohou být až 8 mm dlouhé. Úbory jsou jednotlivé na koncích větví; zákrov je vejcovitý, 10–12 mm dlouhý; zákrovní listeny jsou pavučinatě chlupaté, s dlouhým zelenavým ostnem, který má na bázi tmavou skvrnu; lůžko úboru je chlupaté; květy jsou červenofialové nebo bílé, asi 2,5 cm dlouhé, vonné, vnější nálevkovité, sterilní, vnitřní menší, trubkovité, oboupohlavné. Plody jsou válcovité, lysé, pruhované nažky asi 4 mm dlouhé, s péřitým chmýrem.


Fotografoval Jindřich Houska, dne 7. 5. 2006 (Madeira, pěšina mezi Porto da Cruz a Boca do Risco).

Syn.: Leucophae candicans (Aiton) Webb et Berthel., Leucophae massoniana (Benth.) Webb et Berthel., Sideritis candicans var. longifolia Lowe, Sideritis candida Salisb., Sideritis massoniana Benth., Sideritis massoniana f. longifolia (Lowe) Svent
Čeleď: Lamiaceae Lindl. – hluchavkovité

Rozšíření: Endemit Madeiry. Na ostrově se vyskytují ještě další 1–2 variety, které přesahují i na sousední ostrůvky Porto Santo a Bugío.
Ekologie: Roste na skalkách, okrajích lesních světlin a na trávnících v nadmořských výškách 600–1700 m.

Popis: Vytrvalý, bíle nebo šedě plstnatě chlupatý keřík vysoký 45–100 cm. Listy jsou vstřícné, řapíkaté, vejčité až kopinaté, 4,5–12 cm dlouhé a 1,5–7,5 cm široké, na bázi srdčité, oddáleně vroubkované až téměř celokrajné, na vrcholu špičaté. Květenství je větvené, spíše řídké, složené z bohatých lichopřeslenů; kalich je zvonkovitý, 5–6,5 mm dlouhý, s 10 žilkami a 5 stejnými, 1–1,5 mm dlouhými zuby; koruna je krémově žlutá, olysalá nebo vně řídce chlupatá, korunní trubka je 4–5,5 mm dlouhá, horní pysk je 2–2,5 mm dlouhý, plochý a vykrojený, dolní pysk je 2,2–3,5 mm dlouhý, se středním pyskem mělce 3laločným. Plody jsou asi 1,5 mm dlouhé vejcovité tvrdky.
Poznámka: Rod Sideritis je v Evropě a ve Středozemí zastoupen většinou jednoletými druhy, zatímco v Makaronésii rostou polokeře až keře s nápadně běloplstnatými až šedoplstnatými lodyhami a listy. Na Madeiře se takový druh vyskytuje pouze jeden, i když je dosti proměnlivý, naproti tomu na Kanárských ostrovech tento rod divergoval do více než 20 endemických druhů.


Fotografoval Jindřich Houska, dne 11. 5. 2006 (Madeira, mezi sedlem Encumeada a Pico Grande).

Syn.: Gnaphalium foetidum L.
Čeleď: Asteraceae Martinov – hvězdnicovité

Rozšíření: Pochází z Jihoafrické republiky, kde roste v provinciích Západní a Jižní Kapsko. Druhotný výskyt invazního charakteru byl zaznamenán na Madeiře, na Réunionu a na Havaji.
Ekologie: V domovině provází vlhčí skalnaté svahy. V území sekundárního výskytu roste v příkopech, na lesních okrajích, podél komunikací i na pastvinách.

Popis: Dvouletá, silně nepříjemně páchnoucí bylina vysoká až 1,5 m. Lodyhy jsou přímé, větvené pouze v květenství. Listy jsou střídavé, podlouhlé, kopinaté nebo až obvejčité, až 10 cm dlouhé a 3 cm široké, dolní řapíkaté, střední a horní srdčité až objímavé, na vrcholu krátce osinkaté, na líci sytě zelené a krátce chlupaté, na rubu hustě bíle plstnaté. Úbory jednotlivé, mnohokvěté (s 400–800 květy), stlačené, až 2 cm v průměru; zákrov mnohořadý, zákrovní listeny vejčité, suchomázdřité, průsvitné, sytě žluté; plevky chybějí; květy žluté, vnější samičí, vnitřní oboupohlavné. Plody jsou drobné lysé nažky s drsným chmýrem.
Poznámka: Fotografované rostliny představují var. citreum Less. Nominátní varieta var. foetidum se odlišuje bílými zákrovními listeny; pravděpodobně je známa jen v domovině.


Fotografovali Jindřich Houska, dne 10. 5. 2006 (Madeira, cesta kolem Casa Caramujo mezi Levadou do Norte a Paul da Serra).

Syn.: Sideritis ocymastrum L.
Čeleď: Lamiaceae Lindl. – hluchavkovité

Rozšíření: Mediteránně-makaronéský druh, vyskytuje se na Kanárských ostrovech a na Madeiře, a dále v jižní části Středozemí od Maroka po Tunisko a od jižního Portugalska po Řecko a na Krétě.
Ekologie: Stanovištěm jsou suché trávníky, skalky a úhory, na výslunných suchých místech, spíše v nižších nadmořských výškách.
Popis: Jednoletá chlupatá bylina s přímou až 45 cm vysokou lodyhou. Listy jsou vstřícné, přisedlé, vejčité, 1,5–6,5 cm dlouhé a 1–4,5 cm široké, na bázi srdčité, tupě zubaté, na vrcholu tupé. Květenství tvoří lichopřesleny po 6 květech; kalich je zvonkovitý až trubkovitý, až 10 mm dlouhý, žláznatě i nežláznatě chlupatý, kališní cípy jsou zdéli trubky, bíle osinaté; koruna je asi 12 mm dlouhá, horní pysk je 6–8,5 mm dlouhý, bílý, na vrcholu nápadně dvouklaný, dolní pysk je 7–10 mm dlouhý, žlutavý, s červenými skvrnkami v ústí. Plody jsou asi 1,5 mm dlouhé tvrdky.
Ohrožení a ochrana: Ve Francii zákonem chráněný druh.



Fotografoval Jindřich Houska, dne 7. 5. 2006 (Madeira, Porto da Cruz).

Syn.: Andryala robusta Lowe
Čeleď: Asteraceae Martinov – hvězdnicovité

Rozšíření: Makaronéský endemit, roste na Madeiře a Kanárských ostrovech, uváděný výskyt v Maroku nebyl potvrzen.
Ekologie: Provází suchá stanoviště, zejména útesy nad pobřežím, ale vystupuje až do 1500 m do vnitrozemí.

Popis: Vytrvalá, hustě bíle nebo hnědavě chlupatá a žláznatá bylina s olistěnou lodyhou vysokou 50–100 cm. Listy jsou střídavé, celokrajné nebo oddáleně chobotnaté až zpeřené, s úkrojky alespoň 2 mm širokými; přízemní listy, často za květu odumřelé, jsou 5–25(–45) cm dlouhé; lodyžní listy jsou zpravidla celokrajné, vejčité až kopinatá, menší než přízemní. Květenství je lata úborů; úbory jsou stopkaté, 8–20 mm dlouhé a 6–15 mm široké, zákrov je jednořadý až dvouřadý, v lůžku úboru jsou přítomny plevky; květy jsou jazykovité, zlatožluté. Nažky jsou 1–1,5 mm dlouhé, tmavohnědé, se světlými žebry vybíhajícími na vrcholu do zoubků; chmýr je šedavý, opadavý.
Poznámka: Dosti proměnlivý druh zejména v hustotě odění, tvaru listů a velikosti úborů; někteří autoři odlišuji více poddruhů.



Fotografovali Jindřich Houska, dne 7. 5. 2006 (Madeira, Porto da Cruz), a Ladislav Hoskovec, dne 30. 6. 2005 (Madeira, Ponta de São Lourenço).

Syn.: Allium gracile Aiton, Maligia gracilis (Aiton) Raf., Milla macrostemon var. gracilis (Aiton) Baker, Nothoscordum bivalve Standl.
Čeleď: Alliaceae C. Agardh – česnekovité; Amaryllidaceae Jaume St. Hil. – amarylkovité

Rozšíření: Pochází ze Střední a Jižní Ameriky – od jihu Mexika až po Uruguay. Jako zplanělý byl pozorován ve Spojených státech v Kalifornii, při ústí Mississippi a na Floridě, a také v Austrálii, lokálně v jižní Evropě, na Kanárských ostrovech a na Madeiře. Snadno se šíří ze zahradních výsadeb.
Ekologie: Roste na vlhčích místech podél komunikací, na úhorech a rumištích.

Popis: Vytrvalá cibulnatá bylina, připomíná česnek, ale bez typické česnekové vůně; cibule má asi 1,5 cm v průměru, je krytá hnědými blanitými šupinami. Listy jsou jen přízemní, čárkovité, dužnaté, 20–40 cm dlouhé a 4–10 mm široké, z jedné cibule jich vyrůstá 2–9. Stvol je oblý, 30–60 cm dlouhý, na vrcholu nese okolík trojčetných vonných květů, před rozkvětem ukrytých v toulci tvořeném 2 na bázi srostlými listeny dlouhými 1,2–2 cm; květní stopky jsou nestejné, 2–4 cm dlouhé; okvětí je nálevkovité, cípy jsou 1–1,5 cm dlouhé, bílé, s růžovou střední žilkou; tyčinek je 6; semeník je svrchní, trojpouzdrý. Plodem je pouzdrosečná obvejčitá tobolka, asi 6,5 mm dlouhá.


Fotografoval Jindřich Houska, dne 6. 5. 2006 (Madeira, Funchal, Levada dos Piornais).

Syn.: Solanum aviculare var. laciniatum (Aiton) Domin, Solanum reclinatum Dunal
Čeleď: Solanaceae Juss. – lilkovité

Rozšíření: Nový Zéland (Severní ostrov od Aucklandu na jih, ostrovy Jižní, Stewart a Chatham), jižní Austrálie (New South Wales, Australian Capital Territory, Victoria) a Tasmánie.
Ekologie: Křoviny, okraje lesů a plantáží, živých plotů, zvláště hojný na lesních pasekách.

Popis: Rozložitý polokeř dorůstající ve své domovině výšky až 4 m a šířky 5 m. Větve jsou tmavě zelené, postupně tmavnoucí, ve stáří světle hnědé, lysé. Listy jsou střídavé, krátce řapíkaté, v obrysu široce obvejčité, peřenosečné, na vrcholu špičaté, 15–40 × 10–25 cm, anebo kopinaté, celokrajné, 5–15 × 3–5 cm, lysé, na líci tmavě zelené, na rubu světlejší. Květy v postranních až 10květých vijanech, mají průměr 3–5 cm, kalich je 5–8 mm dlouhý, 5cípý, koruna je kolovitá s 5 velmi širokými, na vrcholu vykrojenými a fialově modrými cípy, tyčinky jsou zakončené sytě žlutými prašníky 3–4 mm dlouhými. Plody jsou elipsoidní až obvejcovité bobule, 2–3 cm dlouhé, ve zralosti oranžově žluté, semena 2,2–2,5 mm.
Záměny: Velmi podobný je blízce příbuzný druh Solanum aviculare, který má ale purpurové stonky, tmavší žilnatinu na listech, menší korunu, korunní cípy nejsou na vrcholu vykrojené, ale zakončené krátkými špičkami, semena jsou menší než 2 mm. Solanum laciniatum má jižněji položený areál a vyskytuje se spíše ve vnitrozemí. V některých oblastech rostou oba druhy (od Aucklandu po Marlborough Sounds, v Austrálii stát Victoria a jižní části New South Wales a South Australia).
Využití: Používá se pro stabilizaci erodovaných půd, roste i v půdách s vysokou koncentrací těžkých kovů po rekultivaci důlních odpadů. V zahradách se uplatňuje v rychle rostoucích živých plotech. Stejně jako příbuzný druh S. aviculare je od 60. let minulého století pěstován a studován v některých zemích pro obsah steroidů v mladých listech, vhodných jako materiál k výrobě antikoncepčních prostředků.


Fotografováno dne 5. 12. 2011 (Nový Zéland, Jižní ostrov, Curio Bay a Nugget Point).

Syn.: Amphitecna obovata (Benth.) L. O. Williams, Crescentia coriacea Miers, Crescentia cucurbitifera Houtt., Crescentia cucurbitina L., nom. illeg., Crescentia cuspidata Miers, Crescentia elongata Miers, Crescentia latifolia Mill., Crescentia latifolia Lam., Crescentia lethifera Tussac, Crescentia obovata Benth., Crescentia ovata Burm. f., nom. inval., Crescentia palustris Forsyth ex Seem., nom. inval., Crescentia toxicaria Tussac, nom. illeg., Dendrosicus latifolius (Mill.) A. H. Gentry, Dendrosicus saxatilis Raf., Enallagma cucurbitina (L.) Baill. ex K. Schum., Enallagma latifolia (Mill.) Small, Enallagma obovata (Benth.) Baill. ex K. Schum.
Čeleď: Bignoniaceae Juss. – trubačovité

Rozšíření: Těžiště areálu leží ve Střední Americe od Mexika po Panamskou šíji, vyskytuje se i na Floridě, Antilách, v Kolumbii a Venezuele.
Ekologie: Provází písčitá mořská pobřeží a okraje vegetace mangrove.

Popis: Stálezelený stromek s křivolakými větvemi, dorůstající výšky až 10 m; kmen může mít až 18 cm v průměru; borka je světlá; letorosty jsou většinou hranaté. Listy jsou střídavé až téměř vstřícné, řapíkaté, obvejčité, 6–21,5 cm dlouhé a 3–12,5 cm široké, kožovité, lysé, na bázi klínovité, celokrajné, na vrcholu obvykle zašpičatělé; žilnatina je silná, světlá. Květy jsou jednotlivé nebo po 2–3; květní stopky 2,2–5,5 cm dlouhé; kalich 2,5–3,8 cm dlouhý, dělí se až téměř k bázi; koruna je čtyřčetná, široce zvonkovitá, 3,8–6,2(–8) cm dlouhá a až 4,5 cm široká, světle zelenavá až žlutavá, poněkud hranatá; tyčinek je 5; semeník je svrchní. Plod je dužnatá, vejcovitá až téměř kulovitá bobule, 5–15 cm dlouhá a 7–10 cm široká; má tenké dřevnaté oplodí a uvnitř bílou dužninu se semeny asi 1,5 cm dlouhými.
Využití: Tvrdé vydlabané plody byly používány – podobně u druhů rodu Crescentia – jako nádoby. Dužnina a semena jsou jedlé.



Fotografovali Alena Vydrová a Vít Grulich, dne 28. 3. 2009 (Kostarika, NP Manuel Antonio).

Syn.: Hippomane dioica Rottb., Mancinella venenata Tussac
Česká jména: mancinela obecná (Presl 1846)
Čeleď: Euphorbiaceae Juss. – pryšcovité

Rozšíření: Roste především ve Střední Americe, prakticky souvisle od jižního Mexika po Kolumbii, ale je znám i z Floridy a ostrovů v Karibiku, v Jižní Americe i z Ekvádoru, Venezuely a Guayany.
Ekologie: Roste především v lemech vegetace mangrove a písčitých pláží; dobře snáší zasolení, stabilizuje písčitý substrát.

Popis: Poloopadavý jednodomý keř nebo strom, dorůstá výšky až 20 m; ve všech částech obsahuje mléčnice s bílým latexem. Listy připomínají poněkud planou hrušku, jsou střídavé, řapíkaté, vejčité až eliptické, 3–10 cm dlouhé a 2–6 cm široké, světle zelené, celokrajné nebo velmi drobně pilovité, na bázi čepele s přisedlou červenou žlázkou. Květenství jsou až 7 cm dlouhé úžlabní klasy, na bázi bývají 1–2 květy samičí, výše větší počet samčích; samčí květy jsou asi 1 mm velké, mají 2–3dílný kalich, postrádají korunu a nesou 10 tyčinek, na bázi srostlých do sloupku, pistillodium chybí. Samičí květy mají 2 nebo 3 střechovité kališní lístky a semeník srostlý z 6–10 plodolistů, na jehož vrcholu je 10 zakřivených blizen. Plodem je kulovitá, naznačeně trojboká, asi 4 cm velká zelená bobule, v jejíž zelené nebo světle žluté dužnině je v každém pouzdře 4–5 hnědých, kulovitých semen.
Poznámka: Jedna z nejpozoruhodnějších jedovatých rostlin regionu, patří mezi nejjedovatější rostliny světa (španělsky se označuje jako manzanilla de la muerte – jablíčko smrti). Rostlina je prosycena celou řadou různorodě působících látek, zejména alkaloidů, některé z nich mají zřejmý karcinogenní účinek. V latexu je obsažen phorbol, který způsobuje silnou alergickou dermatitidu, puchýře jsou navíc posléze napadány bakteriálními infekcemi. Výpary z rostliny, zejména však kouř z hořících větví způsobují vážné dýchací obtíže a dokonce i dočasnou slepotu. Požití plodů vyvolává průjmy a zvracení a může mít letální následky. Nedoporučuje se ani vyhledávat stín pod těmito keři nebo schovávat se pod nimi před deštěm.





Fotografovali Alena Vydrová a Vít Grulich, ve dnech 26. a 28. 3. 2009 (Kostarika, Nosara a NP Manuel Antonio).