Z botanického světa

USA, Utah, Uinta-Wasatch-Cache National Forest, Deseret Peak Wilderness

Botany.cz - 16. Březen 2014 - 12:34

V kategorizaci chráněných území a při rozhodování o využití krajiny se v USA používá několik různých pojmů, které dost jasně konkretizují míru ochrany přírody v jednotlivých územích. Velmi přísná ochrana přírody je třeba vyžadována v národních parcích – samotný National Park však určitě není kategorií s ochranou nejpřísnější. Je to trochu složitější.

Při toulkách Severní Amerikou se můžeme setkat s celou řadou administrativních pojmenování územních celků. Patří k nim třeba i tzv. National Forest. Onen pojem „národní les“ vlastně označuje území spravované federální vládou, jehož přímou správu vykonává United States Forest Service, což je instituce v kompetenci amerického ministerstva zemědělství – to již samo naznačuje, oč asi vlastně jde. Obhospodařování půdy v těchto oblastech se sice také do určité míry zaměřuje na ochranu přírody, ovšem na rozdíl od národních parků je zde povolena těžba přírodních zdrojů, pastva dobytka, je dán i větší prostor pro rekreační využití takto označeného území. Jen poznamenejme, že pod správou stejné instituce jsou i území označovaná jako National Grasslands.

Rozloha národních lesů v USA je obrovská – čítá 769 000 km2, což je 8,5 % celkové rozlohy USA. Plných 87 % těchto území leží západně od řeky Mississippi, 12 % těchto území se nachází na Aljašce. Právě na jihovýchodě tohoto nejsevernějšího státu USA najdeme i rozlohou největší Tongass National Forest, jehož plocha dosahuje 67043 km2. Je tedy daleko větší než Slovensko a o něco menší než Irsko. Mimo území Aljašky je největším Humboldt-Toiyabe National Forest v Nevadě a Kalifornii (25533 km2).

A aby to bylo trošku složitější, představme si ještě jednu americkou územní kategorii ochrany přírody – je jí tzv. Wilderness, tedy pravá a nefalšovaná divočina. Ta je součástí federálního ochranářského systému (National Wilderness Preservation System) a může být spravována hned čtyřmi různými federálními institucemi: National Park Service, U.S. Forest Service, U.S. Fish and Wildlife Service a Bureau of Land Management. Pojem „divočina“ je definován jako území o minimální rozloze 20 km2 (v případě ostrovů může být menší), kde je živá i neživá příroda nesvázaná s lidskou činností a kde je člověk pouhým návštěvníkem, který zde nezůstává. Jedná se tedy stručně řečeno o území, ve kterých se doposud zachoval jejich původní charakter, zůstal bez výraznějšího vlivu člověka. A tak tomu má být navěky… Na rozdíl od národních parků je v divočině silně omezeno zřizování jakékoli turistické infrastruktury, výstavba obydlí, natož hotelů, silnic, omezena těžba přírodních zdrojů, dokonce je sem zakázán vjezd motorových vozidel i jízdních kol a jsou povoleny pouze neinvazivní lidské aktivity. Inu, pohyb i pobyt člověka v těchto oblastech je striktně limitován. Divočin bylo dosud v USA vyhlášeno přesně 757, jejich celková rozloha přesahuje 435 tisíc km2. Největší počet z nich se nachází ve státech Kalifornie, Arizona, Nevada, Aljaška a Oregon, z hlediska jejich rozlohy se potom pořadí států mění následovně: Aljaška, Kalifornie, Arizona, Idaho a Washington. Podle mezinárodních kritérií IUCN spadají tyto oblasti divočiny do nejpřísnějších kategorií ochrany Ia nebo Ib.

A tak se pojďme na takovou divočinu podívat hned i my. Východně a jižně od Velkého solného jezera (Great Salt Lake) se nachází Uinta-Wasatch-Cache National Forest. Celkově toto nesouvislé území zabírá plochu 10068 km2 a rozkládá se ve třech amerických státech – většina leží v Utahu, menší část ještě ve státech Idaho a Wyoming. Podle kategorií IUCN je celé území zařazeno do kategorie VI – tedy chráněné území s udržitelným využíváním přírodních zdrojů. Zhruba čtvrtinu tohoto „národního lesa“ potom zaujímá „divočina“, tedy území v kategorii Wilderness. Těch je zde hned několik, my teď navštívíme Deseret Peak Wilderness.

Deseret Peak Wilderness, jehož rozloha činí 102 km2, leží v jižní části zhruba 45 km dlouhého horského hřebene Stansbury Mountains, vzdáleného asi 65 km západně od Salt Lake City. Celé toto pohoří patří do kategorie National Forest. Geologicky je masiv důsledkem zlomové tektoniky, vznikl kerným přesmykem. Jméno nese po americkém vojenském topografovi Howardu Stansburym (1806–63), který v okolí Great Salt Lake vedl mapovací expedici a přitom poznával i zdejší květenu.
Tato výrazná horská oblast působí na první pohled v okolní poušti velmi kontrastně. Terén je tu členitý, nejnižší partie tohoto pohoří leží v nadmořské výšce okolo 1280 m, samotný vrchol Deseret Peak dosahuje výšky 3363 m. Najdeme tu skalní výchozy i řadu strmých skalních stěn kaňonů sezonních vodních toků. Nejvyšší polohy mají vyloženě vysokohorský charakter, od prosince do května tu padá sníh.

Floristicky je tato oblast součástí provincie Velké pánve. V Stansbury Mountains roste celkem okolo 600 druhů cévnatých rostlin, podle sčítání publikovaného v roce 1983 patří největší počet z nich k hvězdnicovitým (98 druhů), lipnicovitým (71), brukvovitým (33), bobovitým (27) a růžovitým (26). Druhově nejpočetnějšími rody jsou Carex (17 druhů), Astragalus (12), Eriogonum (10), Erigeron (8) a Artemisia (7). Severní areálovou hranici zde mají například Astragalus eurekensis, Echinocereus coccineus či známá borovice Pinus longaeva, naopak nejjižněji až sem zasahuje areál druhu Leymus flavescens. Zdejší horská flóra údajně souvisí do značné míry s květenou sousedního horského masivu Wasatch Mountains, který se nachází asi 65 km na východ.

Podle výškového gradientu lze v těchto horách rozeznat několik vegetačních stupňů. V nejnižších polohách se z dřevin objevují porosty jedle Abies concolor, jalovců Juniperus osteosperma a Juniperus scopulorum, z listnáčů narazíme na javor Acer negundo, z keřů tu roste Abronia fragrans, na suchých stanovištích i Purshia tridentata, v bylinném patře se vyskytují například Ambrosia acanthicarpa, Astragalus utahensis, Juncus arcticus, Nicotiana attenuata nebo Sphaeralcea grossulariifolia.

Ve středních polohách ve stromovém patře dominují jedle Abies lasiocarpa, smrk Picea engelmannii, douglaska Pseudotsuga menziesii, ale také javor Acer glabrum, topoly Populus angustifolia a Populus tremuloides, z keřů Amelanchier alnifolia, Prunus virginiana, Ribes cereum, Sambucus caerulea, vrby Salix exigua a Salix rigida, na sušších stanovištích i Artemisia tridentata, v bylinném patře narazíme na Aconitum columbianum, Agastache urticifolia, Agoseris aurantiaca, Arnica cordifolia, Astragalus convallarius, Calochortus nuttallii, Carex haydeniana, Carex hoodii, Castilleja chromosa, Delphinium nuttallianum, Erigeron speciosus, Galium triflorum, Geranium viscosissimum, Hedysarum boreale, Lupinus sericeus, Mertensia oblongifolia, Mitella stauropetala, Senecio eremophilus nebo Thalictrum fendleri.

V nejvyšších polohách se z dřevin ještě objevuje jalovec Juniperus communis var. depressa, borovice Pinus flexilis a Pinus longaeva. Alpinské druhy bylin tu zastupují třeba rozchodník Amerosedum lanceolatum, Antennaria corymbosa, Astragalus tenellus, Castilleja rhexifolia, Draba stenoloba, Geum rossii, Heuchera rubescens, Lewisia pygmaea, Oxyria digyna, Penstemon humilis, Phlox pulvinata, Saxifraga rhomboidea, Senecio fremontii, Solidago parryi, Zigadenus elegans a další.

Původní druhy rostlin v této oblasti představují například:

Abies concolor
Abies lasiocarpa
Abronia fragrans
Acer glabrum
Acer negundo
Aconitum columbianum
Actaea rubra
Agastache urticifolia
Agoseris aurantiaca
Amaranthus blitoides
Ambrosia acanthicarpa
Amelanchier alnifolia
Amerosedum lanceolatum
Androsace septentrionalis
Antennaria corymbosa
Apocynum androsaemifolium
Aquilegia formosa
Arabis holboellii
Arnica cordifolia
Artemisia arbuscula
Artemisia ludoviciana
Artemisia tridentata
Asclepias speciosa
Astragalus cibarius
Astragalus convallarius
Astragalus eurekensis
Astragalus tenellus
Astragalus utahensis
Balsamorhiza sagittata
Berula erecta
Brickellia grandiflora
Calochortus nuttallii
Carex aurea
Carex haydeniana
Carex hoodii
Carex nebrascensis
Castilleja chromosa
Castilleja rhexifolia
Chaenactis douglasii
Cirsium undulatum
Claytonia lanceolata
Cleome serrulata
Corallorhiza striata
Cryptantha humilis
Cystopteris fragilis
Delphinium nuttallianum
Dieteria canescens
Draba stenoloba
Echinocereus coccineus
Eleocharis palustris
Epilobium angustifolium
Equisetum hyemale
Equisetum laevigatum
Ericameria nauseosa
Erigeron compositus
Erigeron speciosus
Eriogonum brevicaule
Erythronium grandiflorum
Frasera speciosa
Fritillaria atropurpurea
Fritillaria pudica
Galium triflorum
Geranium caespitosum
Geranium richardsonii
Geranium viscosissimum
Geum rossii
Goodyera oblongifolia
Hackelia floribunda
Hedysarum boreale
Helianthus annuus
Heterotheca villosa
Heuchera rubescens
Hordeum jubatum
Juncus arcticus
Juncus torreyi

Juniperus communis var. depressa
Juniperus osteosperma
Juniperus scopulorum
Lathyrus lanzwertii
Lewisia pygmaea
Leymus flavescens
Lomatium grayi
Lupinus argenteus
Lupinus sericeus
Mertensia oblongifolia
Mimulus guttatus
Mirabilis linearis
Mitella stauropetala
Nicotiana attenuata
Oenothera caespitosa
Opuntia polyacantha
Oryzopsis hymenoides
Osmorhiza occidentalis
Oxyria digyna
Penstemon humilis
Petradoria pumila
Phacelia hastata
Phlox pulvinata
Picea engelmannii
Pinus flexilis
Pinus longaeva
Platanthera dilatata
Poa fendleriana
Poa reflexa
Polemonium pulcherrimum
Populus angustifolia
Populus tremuloides
Potentilla glandulosa
Prunus virginiana
Pseudotsuga menziesii
Purshia tridentata
Ranunculus juniperinus
Rhus trilobata
Ribes cereum
Rosa woodsii
Rudbeckia occidentalis
Salix exigua
Salix rigida
Sambucus caerulea
Saxifraga rhomboidea
Selaginella watsonii
Senecio eremophilus
Senecio fremontii
Sisyrinchium idahoense
Solidago canadensis
Solidago parryi
Sphaeralcea grossulariifolia
Suaeda torreyana
Thalictrum fendleri
Veronica americana
Viola adunca
Viola nuttallii
Zigadenus elegans


Fotografovala Pavlína Zahradníková, červenec 2013.

Literatura: Alan C. Taye (1983): Flora of the Stansbury Mountains, Utah. Great Basin Naturalist.

USA, Colorado, Great Sand Dunes National Park and Preserve

Botany.cz - 14. Březen 2014 - 21:38

Národní park Great Sand Dunes se nachází na jihu státu Colorado, v San Luis Valley. Chráněné území tu bylo vyhlášeno už v roce 1932, národním parkem se však tato oblast stala teprve v roce 2004. Celková rozloha dnešního parku činí 343 km2. Jak již samotný název parku napovídá, největší přírodní atrakcí jsou tu písečné duny – a ne ledajaké, hned nejvyšší v celé Severní Americe, zdejší duna zvaná Star Dune dosahuje výšky okolo 230 m.

Právě duny zabírají i největší plochu tohoto národního parku (78 km2), najdeme je v dolní zóně této oblasti. Kromě nich se zde však ve východní části parku zvedají i poměrně vysoké hory, které skýtají dobré podmínky i pro růst lesů, jsou oblastí s horskými loukami, ba dokonce i vysokohorskou tundrou. Na opačném konci parku zase objevíme pozoruhodné mokřiny. Písečné duny tedy nejsou jediným výrazným biotopem, který tu nalezneme. Přitom vše v této oblasti je propojeno do jedinečného nerozdělitelného celku – písečné duny bez vody, větru a vysokých hor by tu jednoduše nikdy nevznikly.

Duny se v tomto místě začaly formovat zhruba před 440 tisíci lety. Materiál dun tvoří naplaveniny řeky Rio Grande a jejích místních přítoků. V důsledku převládajících jihozápadních větrů se v průběhu věků částice písku z řeky dostaly až sem, v dalším pohybu jim už však zabránil horský masiv Sangre de Cristo, který se zvedá nad touto oblastí a jehož nejvyšší vrchol (Blanca Peak) se tyčí až do nadmořské výšky 4374 m. Tento proces samozřejmě pokračuje dodnes, byť jsou zdejší duny poměrně stabilní, jejich morfologie se pochopitelně stále mění.

Písečné duny jsou stanovištěm značně extrémním, teplota písku může v letních měsících dosáhnout až 65 °C, v zimě může klesnout až na -29 °C. Vlhkost je v dunách rozprostřena nerovnoměrně, zatímco několik centimetrů horních je velmi suchých, níže panuje celoroční vlhko.
Ve všech hlavních dunách se nachází asi jen 10 % veškerého písku v parku, jeho zbývajících 90 % je porostlých rostlinami. Z lipnicovitých v těchto porostech najdeme například druhy Muhlenbergia asperifolia, Oryzopsis hymenoides a Redfieldia flexuosa, na písčinách však roste i Corispermum villosum, Cycloloma atriplicifolium (Amaranthaceae) a další psamofyty. Nechybí tu ani 5 druhů kaktusů (např. Echinocereus triglochidiatus a Pediocactus simpsonii) a suchomilná juka Yucca glauca.

V nadmořských výškách od 2286 do 2500 m na písčiny navazují druhově dosti pestré travnaté louky a křoviny, ještě výše (až do výšky 2896 m) se na sušších svazích Sangre de Cristo Mountains nacházejí horské lesy a louky s borovicí těžkou (Pinus ponderosa), jalovcem skalním (Juniperus scopulorum) a škumpou (Rhus trilobata), na vlhčích stanovištích se zase objevují topoly (Populus angustifolia a P. tremuloides).
Vyšší subalpinské polohy pokrývají jehličnaté lesy s jedlemi a borovicemi. Ty doprovází celá řada vytrvalých bylin, například Castilleja occidentalis, dračíky (např. Penstemon whippleanus), všivce (Pedicularis parryi), pryskyřníky (Ranunculus eschscholtzii) a mnohé další.
Do nejvyšších poloh z dřevin stoupá borovice osinatá (Pinus aristata). Této oblasti ve výšce okolo 3566 m se zde říká „hezky česky“ Krummholz – stromy tu rostou na mělké půdě, navíc jsou vystaveny silným větrům, vlivu těžkého sněhu a ledu, jsou proto dosti zakrslé a značně zkroucené. Až nad horní hranicí lesa, v nadmořských výškách od 3566 až do 4146 m, se rozkládá alpinská tundra. Ta je domovem druhů amerických vysokohoří, jako jsou Oreoxis alpina, Phlox condensata, Rorippa alpina nebo Trifolium dasyphyllum.

Na jihozápadě parku se nachází pozoruhodná mokřadní oblast zvaná Sabkha, leží v nadmořské výšce okolo 2286 m. Spodní voda se tu sezonně dostává až k povrchu, v suchých měsících se tu pak objevují zřetelné usazeniny solí. Na tomto slanisku dominují lipnicovité Distichlis spicata, Spartina gracilis, Sporobolus airoides, ale objevují se tu i další halofytní druhy, jako Suaeda calceoliformis či Symphyotrichum ciliatum. A ještě níže – už na hranici národního parku – leží San Luis Lake se svou vegetací typickou pro mokřady.

Z původních druhů rostlin se v tomto národním parku vyskytují například:

Abies concolor
Abies lasiocarpa
Acer glabrum
Achnatherum hymenoides
Aconitum columbianum
Allium cernuum
Amaranthus blitoides
Ambrosia acanthicarpa
Amelanchier alnifolia
Androsace septentrionalis
Antennaria umbrinella
Aquilegia caerulea
Arabis hirsuta
Aristida purpurea
Arnica cordifolia
Artemisia dracunculus
Artemisia frigida
Artemisia tridentata
Asclepias speciosa
Astragalus agrestis
Astragalus alpinus
Astragalus scopulorum
Bouteloua gracilis
Brickellia grandiflora
Bromus anomalus
Calochortus gunnisonii
Caltha leptosepala
Campanula parryi
Campanula uniflora
Carex douglasii
Carex geophila
Carex occidentalis
Carex rossii
Castilleja integra
Castilleja linariifolia
Castilleja occidentalis
Catabrosa aquatica
Chenopodium fremontii
Chenopodium rubrum
Chrysothamnus linifolius
Cirsium canescens
Cirsium undulatum
Claytonia lanceolata
Clematis ligusticifolia
Clematis occidentalis
Cleome multicaulis
Cleome serrulata
Corallorrhiza maculata
Corallorrhiza striata
Corispermum villosum
Cornus sericea
Corydalis aurea
Cryptantha cinerea
Cycloloma atriplicifolium
Cystopteris fragilis
Delphinium ramosum
Deschampsia cespitosa
Dieteria canescens
Distichlis spicata
Draba aurea
Dracocephalum parviflorum
Echinocereus coccineus
Echinocereus triglochidiatus
Echinocereus viridiflorus
Ericameria nauseosa
Erigeron acris
Erigeron divergens
Erigeron speciosus
Eriogonum alatum
Eriogonum flavum
Erysimum capitatum
Festuca arizonica
Festuca saximontana
Frasera speciosa
Gaillardia aristata
Galium boreale
Galium triflorum
Gaura coccinea
Gentiana affinis
Geranium richardsonii
Glycyrrhiza lepidota
Grindelia squarrosa
Gutierrezia sarothrae
Hackelia floribunda
Helianthus pauciflorus
Helianthus petiolaris
Heracleum maximum
Heterotheca villosa
Heuchera parvifolia
Holodiscus dumosus
Hordeum jubatum
Ipomopsis aggregata
Iris missouriensis
Iva xanthifolia
Jamesia americana
Juncus bufonius
Juncus drummondii
Juncus tenuis
Juniperus scopulorum
Krascheninnikovia lanata
Lemna minor
Lepidium montanum
Leymus triticoides
Lithospermum incisum
Lonicera involucrata
Lupinus argenteus
Lygodesmia juncea
Maianthemum stellatum
Mentzelia multiflora
Mertensia lanceolata
Minuartia obtusiloba
Mirabilis linearis
Mirabilis multiflora
Moneses uniflora
Muhlenbergia asperifolia
Oenothera caespitosa
Opuntia polyacantha
Oreoxis alpina
Orobanche ludoviciana
Orthilia secunda
Oryzopsis hymenoides
Oxytropis sericea
Packera tridenticulata
Parnassia fimbriata
Pedicularis groenlandica
Pedicularis parryi
Pediocactus simpsonii
Penstemon caespitosus
Penstemon secundiflorus
Penstemon whippleanus
Phacelia sericea
Phlox condensata
Phlox gracilis
Picea engelmannii
Picea pungens
Pinus aristata
Pinus edulis
Pinus ponderosa
Poa fendleriana
Populus angustifolia
Populus tremuloides
Potentilla hippiana
Potentilla subjuga
Pseudotsuga menziesii
Psoralea lanceolata

Pulsatilla patens subsp. multifida
Ranunculus eschscholtzii
Redfieldia flexuosa
Rhodiola integrifolia
Rhodiola rhodantha
Rhus trilobata
Ribes cereum
Ribes leptanthum
Rorippa alpina
Rosa woodsii
Rudbeckia laciniata
Salix exigua
Salix monticola
Salix nivalis
Salix pseudomonticola
Saxifraga odontoloma
Schkuhria multiflora
Sporobolus airoides
Selaginella densa
Senecio eremophilus
Senecio pudicus
Shepherdia canadensis
Sibbaldia procumbens
Silene drummondii
Sisyrinchium montanum
Solidago nana
Spartina gracilis
Sphaeralcea coccinea
Spiranthes romanzoffiana
Suaeda calceoliformis
Swertia perennis
Symphyotrichum ascendens
Symphyotrichum ciliatum
Townsendia exscapa
Trifolium dasyphyllum
Trifolium wormskioldii
Tripterocalyx micranthus
Trisetum spicatum
Veratrum tenuipetalum
Veronica wormskjoldii
Woodsia oregana
Yucca glauca
Zigadenus elegans


Fotografovala Pavlína Zahradníková, v březnu 2005.

RHODODENDRON ARBOREUM Sm. – pěnišník stromovitý / rododendron

Botany.cz - 14. Březen 2014 - 8:27

Syn.: Rhododendron puniceum Roxb., Rhododendron windsorii Nutt.
Česká jména: pěnišník stromovitý (Presl 1846)
Čeleď: Ericaceae Juss. – vřesovcovité

Rozšíření: Druh pochází z jižní a jihovýchodní Asie, z Číny (Guangxi, Tibet, Yunnan), Bhútánu, Indie (Arunáčalpradéš, Ásám, Himáčalpradéš, Džammú a Kašmír, Manípur, Méghálaj, Sikkim, Tamilnádu, Uttarpradéš, sever Západního Bengálska), Nepálu, Srí Lanky, severní Barmy a Thajska.
Ekologie: Roste v lesích, houštinách a na svazích v nadmořských výškách 1200–4000 m, v průměrných ročních teplotách 12–17 ºC a při průměrném ročním úhrnu srážek 200–1800 mm, ve vlhkých propustných kyselých půdách. Druh snadno kolonizuje čerstvě narušené plochy, jako jsou sesuvy půdy a okraje silnic.

Popis: Stálezelený keř nebo malý strom, bohatě větvený, dorůstá výšky až 12 m, výjimečně až 20 m; je nejvyšším druhem rodu Rhododendron. Kmen je často pokroucený, borka načervenale hnědá, hrubá, odlupuje se v tenkých vločkách. Listy jsou nahloučené na koncích větví, krátce řapíkaté, řapík v mládí pokrytý bílými šupinami. Čepel je podlouhle kopinatá až obkopinatá, na bázi klínovitá, na vrcholu špičatá nebo zašpičatělá, 7–20 cm dlouhá a asi 3,6 cm široká, na okraji podvinutá, na povrchu tmavě zelená, lesklá, s hluboce vnořenými žilami a se stříbřitou, plavou nebo skořicově hnědou plstí na spodní straně. Květenstvím je hustý kulovitý vrcholík s 15–20 zvonkovitými květy. Květy jsou 5 cm široké a 3–5 cm dlouhé, kalich s pěti trojúhelníkovitými cípy 1–2 mm dlouhými, korunní trubka je nálevkovitá, s pěti korunními cípy, šarlatově červená, někdy s bílými znaky, růžová nebo bílá, tyčinek je 10. Plodem jsou zakřivené žebrované tobolky, až 3,8 cm dlouhé a 1,25 cm široké, semena drobná, tmavě hnědá.
Variabilita: V areálu se rozlišuje několik poddruhů:

  • Rhododendron arboreum subsp. arboreum má červené nebo růžové červené květy, roste v západním Himálaji;
  • Rhododendron arboreum subsp. cinnamomeum má listy se skořicově hnědou plstí na rubu, bílé, růžové nebo červené květy, roste ve středním Himálaji (Nepál a severní Bengálsko);
  • Rhododendron arboreum subsp. cinnamomeum var. album má bílé květy s malou červenou skvrnou na vnitřní straně korunních lístků;
  • Rhododendron arboreum subsp. delavayi má červené květy, roste ve východním Himálaji;
  • Rhododendron arboreum subsp. nilagiricum s červenými květy, nachází se v Tamilnádu v jižní Indii;
  • Rhododendron arboreum subsp. zeylanicum je vzácný poddruh z vysočiny Srí Lanky (z Hortons Plains, na našich fotografiích), jméno zeylanicum je odvozeno ze staršího názvu Srí Lanky – Cejlon. Toto označení používali arabští obchodníci i britští kolonisté.

Využití: V horských oblastech se květy používají při přípravě osvěžujících sladkokyselých šťáv, džemů, rosolů a místního piva; šťávy se užívají na ochranu proti horské nemoci. Hojné je využití v tradiční medicíně – tinktura ze sušených listů k léčbě dny, sušené květy proti průjmu a při úplavici, při zažívacích poruchách a menstruaci, listy zevně ke zmírnění bolesti hlavy, výtažky v homeopatických přípravcích. Studium výtažků z R. arboreum potvrdilo, že mají protizánětlivé, hepatoprotektivní, antidiabetické, antioxidační a protiprůjmové vlastnosti. Mladé listy jsou ve větším množství jedovaté. Šťáva z listů zbavuje vší. Dřevo se používá k výrobě uhlí a jako paliva, jádrové dřevo v řezbářství. Rostlina má zvláštní místo v kulturním životě, zdobí chrámy a náboženská místa, používá se jako dekorace domů.
R. arboreum je vhodný pro vysazování v lesních zahradách, pěstují se i hybridy např. s druhem Rhododendron caucasicum.
Poznámka: Rhododendron arboreum je národní květina Nepálu (je umístěn i ve znaku) a státní strom indického státu Uttarakhand.





Fotografováno dne 18. 2. 2014 (Srí Lanka, Horton’s Plains).

AGROCHARIS MELANANTHA Hochst.

Botany.cz - 13. Březen 2014 - 21:50

Syn.: Agrocharis gracilis Hook. f., Caucalis gracilis (Hook. f.) H. Wolff, Caucalis gracilis (Engl.) H. Wolff ex R. E. Fr., Caucalis incognita C. Norman, Caucalis melanantha (Steud. ex Hochst.) Benth. et Hook. f., Caucalis melanantha (Hochst.) Hiern, Daucus melananthus Steud. ex Hochst., Daucus yemensis Deflers, Torilis gracilis Engl., Torilis melanantha (Hochst.) Vatke
Čeleď: Apiaceae Lindl. – miříkovité

Rozšíření: Vyskytuje se ve východní Africe od Eritreje po Tanzánii, Burundi a okrajové části Konga. Dále snad roste i v Kamerunu, přiléhající části Nigérie a na ostrově Bioko, na jih možná zasahuje až do Jihoafrické republiky a Lesotha a není vyloučeno, že i na Madagaskar.
Ekologie: Provází travinobylinnou vegetaci a světlé lesy, vystupuje až do afroalpinského stupně. Lokality leží v nadmořské výšce 1350–4200 m.

Popis: Vytrvalá bylina, dorůstá výšky až 70 cm; lodyha je větvená. Listy jsou v obrysu trojúhelníkovité, 3–4krát zpeřené, úkrojky jsou čárkovitě kopinaté. Složené okolíky vyrůstají proti listům, jsou stažené, kompaktní; listenů obalu bývá 6, úzce kopinatých, listenů obalíčku 6–15; květy jsou velmi krátce stopkaté, okrajové oboupohlavné, vnitřní samčí; kališní zuby jsou drobné; koruna je tmavočervená, vejčitá, asi 1 mm dlouhá. Dvounažky jsou elipsoidní, asi 5 mm dlouhé, s nápadnými kotvičkovitými osténky.



Fotografováno dne 29. 10. 2013 (Etiopie, Simien Mountains, mezi Sankaber a Geech).

SENECIO UNIONIS Sch. Bip. ex A. Rich. – starček

Botany.cz - 13. Březen 2014 - 19:52

Syn.: Senecio degiensis Pic. Serm.
Čeleď: Asteraceae Martinov – hvězdnicovité

Rozšíření: Etiopský endemit, známý z několika horských masivů v severní a centrální části země.
Ekologie: Stanovištěm jsou otevřené vřesovcové porosty a skalnatá místa v alpinských trávnících v nadmořské výšce 3200–4050 m.

Popis: Trsnatá vytrvalá bylina s poléhavými až vystoupavými, často červenohnědě naběhlými lodyhami, vysoká 5–35 cm. Listy jsou střídavé, jednoduché, čárkovité nebo podlouhlé, 0,6–11 cm dlouhé a 0,2–3 mm široké, se zoubkovaným nebo jemně pilovitým podvinutým okrajem, brvité nebo řídce pavučinaté, někdy zpeřené a s čárkovitými segmenty. Úbory jsou jednotlivé na koncích větví; zákrov je zvonkovitý, 5–6 mm dlouhý; listenů zákrovečku je 6–8(–21), čárkovitých, 2–5 mm dlouhých, často až černých; zákrovních listenů je 16–22, tmavě nachových, 4–7 mm dlouhých, lysých nebo jen na žebru pýřitých; jazykovitých květů je (7–)13, jsou samičí, mají 0,8–1,5 cm dlouhou žlutou ligulu, trubkovité květy jsou oboupohlavné, žluté. Nažka je žebernatá, 1,8–3 mm dlouhá, černá, přitiskle brvitá, s 3,5–5,4 mm dlouhým chmýrem.




Fotografováno ve dnech 30. a 31. 10. 2013 (Etiopie, Simien Mountains: Imet Gogo a Bwahit).

USA, Utah, Capitol Reef National Park

Botany.cz - 13. Březen 2014 - 18:08

I když se národní park Capitol Reef nachází stále ještě v širším okruhu americké oblasti Four Corners, leží už přece jen trochu stranou hlavních turistických tras mezi ostatními jihoutažskými národními parky. Najdeme ho vlastně až na pomezí Colorado Plateau a pouštní oblast Green River, která se rozkládá severovýchodně od Capitol Reef. Krajina pouště Green River je velmi monotónní, ale když se dostanete až do Capitol Reef, čeká vás barevná satisfakce v podobě krajiny velmi barevně pestré, složené ze skal červených, oranžových až purpurových. Jméno parku dal světlý skalní masiv, který připomíná budovu známého Capitolu ve Washingtonu, hlavním městě USA.

Národní park Capitol Reef byl vyhlášen v roce 1971 a jeho rozloha činí 978,95 km2. Park je protáhlého tvaru, od severu k jihu měří zhruba 160 km a táhne se podél geologické formace zvané Waterpocket Fold, která zahrnuje řadu kaňonů, skalních mostů i kopulí. Napříč parkem vedou jen dvě silnice, pokud si ho budete chtít důkladně prohlédnout, čekají vás dlouhé pěší túry.

Tato oblast je doložitelně osídlena již nejméně 2000 let. Původně tu žili Fremontové – dávní to zemědělci pěstující fazole, kukuřici a tykve. Dodnes tu můžeme fascinovaně hledět na petroglyfy vyryté do skalních stěn, které ilustrující život těchto dávných obyvatel Capitol Reef. Evropští kolonisté a mormoni sem dorazili až kolem roku 1800 a usadili se v oblasti zvané Fruita District. Sadů s různými druhy ovoce je tu stále dost – můžete si třeba naplánovat návštěvu této lokality podle doby zrání třešní, meruněk, broskví, hrušek a jablek – prosím, přesně v tomto pořadí. Pokud zůstanete v jednom zdejším kempu, můžete ovoce pro vlastní potřebu konzumovat zdarma.

Místní flóra i fauna je poměrně pestrá – stejně jako v celé severní části Colorado Plateau. Odrážejí se v ní samozřejmě aridní podmínky Velké pánve. Celkově tu roste 887 druhů cévnatých rostlin, více než 40 z nich patří k druhů endemickým, rozšířeným jen v Utahu, či velmi vzácným.
Ze dřevin se na pláních parku setkáte s typickým utažským druhem jalovce Juniperus osteosperma, který tu roste po boku borovice Pinus edulis. Poblíž vodních toků se vyskytuje statný topol Populus fremontii, ve vyšších polohách zas borovice Pinus longaeva. Ze suchomilných rostlin tu objevíme kaktusy (např. Opuntia polyacantha, Echinocereus triglochidiatus) nebo vzácné druhy Sclerocactus whipplei a Pediocactus winkleri, nechybí ale ani juky (Yucca angustissima, Y. harrimaniae).

K nejvzácnějším druhům rostlin tu patří z hvězdnicovitých například Aster welshii, Erigeron abajoensis, Gnaphalium wrightii, Townsendia aprica a Xylorhiza confertifolia, z bobovitých Astragalus brandegeei, Astragalus laccoliticus, Psoralidium junceum, brutnákovitá Cryptantha capitata, jirnicovitá Aliciella tenuis, z miříkovitých Cymopterus beckii a Lomatium junceum, z orchidejí Platanthera zothecina, vzácné lipnicovité tu zastupuje třeba Festuca sororia nebo Stipa scribneri.

Ani tomuto parku se bohužel nevyhnuly invazivní rostliny, z dobře i nám známých se tu objevuje pajasan žláznatý (Ailanthus altissima), divizna malokvětá (Verbascum thapsus), lopuch menší (Arctium minus), pcháč obecný (Cirsium vulgare), tamaryšek (Tamarix chinensis) a všudypřítomná hlošina úzkolistá (Eleagnus angustifolia).

Ze zvířat můžete na skalách spatřit ovci tlustorohou (Ovis canadensis nelsoni), níže žije fret kočičí (Bassariscus astutus), menší dravec s dlouhým a huňatým ocasem, svišť (Marmota flaviventris), různé veverky atd. Vyskytuje se tu rovněž osmnáct druhů ještěrek, u vodních toků řada obojživelníků, jsou zastoupeni i hadi.

V Capitol Reef NP se vyskytují například tyto druhy rostlin:

Abronia nana
Acer negundo
Achnatherum hymenoides
Actaea rubra
Aliciella tenuis
Allium cernuum
Allium nevadense
Amaranthus blitoides
Amerosedum lanceolatum
Androsace septentrionalis
Arabis demissa
Arctostaphylos patula
Argemone munita
Aristida purpurea
Artemisia frigida
Artemisia pygmaea
Asclepias cryptoceras
Asclepias speciosa
Aster ascendens
Aster welshii
Astragalus brandegeei
Astragalus consobrinus
Astragalus laccoliticus
Astragalus lonchocarpus
Astragalus musiniensis
Atriplex confertifolia
Atriplex graciliflora
Bidens cernua
Bouteloua barbata
Bouteloua gracilis
Brickellia grandiflora
Calochortus aureus
Calochortus nuttallii
Campanula parryi
Carex aurea
Carex filifolia
Carex microptera
Carex praegracilis
Castilleja chromosa
Castilleja linariifolia
Castilleja scabrida
Chaetopappa ericoides
Cirsium arizonicum
Cirsium calcareum
Cirsium undulatum
Clematis ligusticifolia
Cleome lutea
Cryptantha flava
Cryptantha micrantha
Cymopterus beckii
Cystopteris fragilis
Dalea oligophylla
Datura wrightii
Descurainia californica
Draba aurea
Echinocereus triglochidiatus
Eleocharis palustris
Elymus salinus
Enceliopsis nudicaulis
Ephedra torreyana
Ephedra viridis
Epipactis gigantea
Ericameria nauseosa
Erigeron caespitosus
Erigeron maguirei
Erigeron pumilus
Evolvulus nuttallianus
Fallugia paradoxa
Festuca octoflora
Festuca sororia
Fragaria virginiana
Frasera albomarginata
Frasera speciosa
Fraxinus anomala
Fritillaria atropurpurea
Gaillardia pinnatifida
Gaura parviflora
Gentiana affinis
Geranium richardsonii
Glaux maritima
Glycyrrhiza lepidota
Gnaphalium wrightii
Gutierrezia sarothrae
Hedysarum boreale
Helianthus nuttallii
Hesperostipa comata
Heuchera parvifolia
Hordeum jubatum
Ipomopsis aggregata
Iris missouriensis
Iva xanthiifolia
Juncus arcticus
Juncus bufonius
Juncus tenuis
Juniperus osteosperma
Juniperus scopulorum
Koeleria macrantha
Lepidium montanum
Linum puberulum
Lithospermum incisum
Lomatium junceum
Lupinus argenteus
Lupinus pusillus
Lupinus sericeus
Lygodesmia grandiflora
Mahonia repens
Maianthemum stellatum
Mimulus eastwoodiae
Mimulus guttatus
Mirabilis linearis
Mirabilis multiflora
Muhlenbergia thurberi
Nicotiana attenuata
Nicotiana trigonophylla
Oenothera caespitosa
Oenothera longissima
Oenothera pallida
Opuntia fragilis
Opuntia polyacantha
Orobanche fasciculata
Oryzopsis micrantha
Ostrya knowltonii
Paronychia sessiliflora
Parthenocissus vitacea
Pedicularis centranthera
Pediocactus winkleri
Penstemon carnosus
Penstemon strictus
Penstemon utahensis
Phlox austromontana
Picea engelmannii
Picea pungens
Pinus edulis
Pinus longaeva
Platanthera zothecina
Poa fendleriana
Poa palustris
Poa secunda
Populus fremontii
Potentilla crinita
Potentilla pensylvanica
Primula specuicola
Pseudotsuga menziesii
Psoralidium junceum
Psorothamnus thompsoniae
Purshia mexicana
Purshia tridentata
Quercus gambelii
Ranunculus cymbalaria
Rosa woodsii
Salix amygdaloides
Salix lasiolepis
Salvia reflexa
Schizachne purpurascens
Schoenocrambe barnebyi
Sclerocactus whipplei
Sclerocactus wrightiae
Senecio multilobatus
Shepherdia canadensis
Shepherdia rotundifolia
Solidago simplex
Solidago velutina
Sphaeralcea coccinea
Sporobolus cryptandrus
Stanleya pinnata
Stanleya viridiflora
Stipa neomexicana
Stipa pinetorum
Stipa scribneri
Talinum brevifolium
Thermopsis montana
Townsendia annua
Townsendia aprica
Townsendia incana
Tradescantia occidentalis
Triglochin maritima
Vanclevea stylosa
Viola adunca
Woodsia oregana
Xylorhiza confertifolia
Xylorhiza tortifolia
Yucca angustissima
Yucca harrimaniae
Zigadenus elegans
Zuckia brandegeei


Fotografovali Karel Bergmann (léto 1995) a Pavlína Zahradníková (zima 2006).

FICUS RELIGIOSA L. – fíkovník posvátný

Botany.cz - 13. Březen 2014 - 8:09

Syn.: Ficus caudata Stokes, Ficus peepul Griff., Ficus religiosa var. cordata Miq., Ficus religiosa var. rhynchophylla Miq., Ficus rhynchophylla Steud., Ficus superstitiosa Link, Urostigma religiosum (L.) Gasp.
Česká jména: smokvoň posvátná (Presl 1846), fíkovník, fikus (Mareček 1996)
Čeleď: Moraceae Link – morušovníkovité

Rozšíření: Druh pochází z tropické Asie, z indického subkontinentu (severní Indie, Bangladéš, Nepál, Pákistán) a z indočínské oblasti (Barma, severní Thajsko, severní Vietnam). Je široce vysazovaný v tropech, v některých zemích zdomácnělý (Srí Lanka, Čad, Egypt, Libye, Izrael).
Ekologie: Roste rozptýleně v lesích, v pahorkatinách i nížinách v pásmu od mořského pobřeží po nadmořskou výšku 1520 m. Prospívá v průměrných roční teplotách 16–35 °C a v průměrném ročním úhrnu srážek 500–5000 mm. Roste na široké škále půdních typů, nejlépe v hlubokých, aluviálních písčitohlinitých, ale i na mělkých půdách, včetně puklin ve skalách. Je dlouhověký, uvádí se, že jeden strom poblíž Bombaje je starší než 3000 let.
Opylovačem je vosička Blastophaga quadraticeps. Semena jsou rozptylována ptáky, netopýry, prasaty, hlodavci a opicemi. Mladé rostlinky mohou ze semen vyklíčit i v rozsochách větví jiných stromů, chovají se pak jako epifyty, získávají vodu a výživu ze vzduchu a srážek, dokud kořeny nedosáhnou na zem.

Popis: Stálezelený nebo částečně opadavý strom, až 20 m vysoký, nepravidelného tvaru, se široce rozloženými větvemi a na rozdíl od jiných druhů rodu Ficus obvykle bez vzdušných kořenů. Kmen je pravidelný, často nízký, o průměru až 2 m. Borka je šedá s nahnědlými skvrnami, rozpukaná. Všechny části stromu obsahují bílý latex. Listy jsou střídavé, spirálovitě uspořádané, kožovité, lesklé. Řapík je tenký, 7,5–10 cm dlouhý, čepele široce vejčité, na vrcholu velmi dlouze zašpičatělé, na bázi uťaté až srdčité, 10–18 cm dlouhé a 7,5–10 cm široké. Mladé listy jsou narůžovělé. Drobné květy jsou skryté v dužnatém útvaru zvaném sykonium, vyrůstajícím v párech, někdy jednotlivě, v paždí listů. Plodenství (fík) je téměř kulovité, o průměru 1,5 cm, přisedlé, se 3 široce obvejčitými bazálními listeny, na povrchu hladké, zelené, ve zralosti až fialové s červenými tečkami.
Využití: Druh je nejčastěji vysazován v blízkosti buddhistických chrámů, někdy i pro okrasné účely, zejména při terénních úpravách. Čerstvé nebo silážované listy slouží jako krmivo pro slony, velbloudy a dobytek. Dřevo je šedavě bílé, středně těžké; používá se málo, občas k výrobě jídelního náčiní, beden a jako palivo. V tradičním lékařství se zralé plody používají jako mírné projímadlo, při onemocnění srdce a krve, při bolesti zubů. Sušené plody léčí astma, semena se používají při zánětu močových cest, mladá kůra je stahující.





Poznámka: Druhové jméno religiosa odráží náboženský význam spojovaný s tímto druhem. Podle tradice princ Siddhártha meditoval pod tímto stromem šest let, právě pod ním dosáhl osvícení a stal se Buddhou. Strom je pro buddhisty posvátný a je vysazován u chrámů. Uvádí se, že v roce 288 př. n. l. byla přinesena větev ze stromu, pod kterým dosáhl Buddha osvícení (Sri Maha Bodhi), z Bodh Gaya v Indii na Srí Lanku do Anuradhapury, a z ní vyrostl Jaya Sri Maha Bodhi (na našem obrázku dole), nejstarší strom světa se známým datem výsadby. Hinduisté spojují F. religiosa se třemi bohy (Brahma, Višnu a Šiva).

Fotografováno dne 11. 2. 2014 (Srí Lanka, Mihintale a Anuradhapurna).

SOLANECIO GIGAS (Vatke) C. Jeffrey

Botany.cz - 12. Březen 2014 - 12:09

Syn.: Senecio gigas Vatke
Čeleď: Asteraceae Martinov – hvězdnicovité

Rozšíření: Etiopský endemit, roste v řadě území v centru země.
Ekologie: Provází okraje a světliny horských lesů, rokliny a břehy menších toků, také linie na mezích a okolí osad. Lokality leží v nadmořské výšce 1750–3350 m.

Popis: Keř nebo menší stromek, dorůstá výšky až 6 m; větve mají až 7 cm v průměru a zejména zamlada jsou plstnaté. Listy jsou soustředěny pouze na konce větví, bývají přisedlé, v obrysu vejčité až kopinaté, peřenoklané, 40–60 cm dlouhé a 15–30 cm široké, na líci řídce pýřité, na rubu je odění hustší a světlejší, na bázi často ouškatě přisedlé, na okraji pilovité. Drobnější úbory tvoří husté koncové chocholíky vyčnívající nad listy; listeny zákrovečku jsou čárkovité, 2–4 mm dlouhé; zákrov je zvonkovitý, jednořadý; zákrovních listenů je 8–10, úzce kopinatých, 9–11 mm dlouhých, lysých, s blanitým okrajem; jazykovité květy chybějí, trubkovitých květů je 20–25, jsou oboupohlavné, asi 8 mm dlouhé, žluté, s 5 zvonkovitými cípy. Nažka je podlouhlá, asi 2 mm dlouhá, hnědá, žebrovaná, s péřitým, asi 8 mm dlouhým bílým chmýrem.



Fotografováno dne 8. 11. 2013 (Etiopie, masiv Abuna Yosef, hřeben jižně od Tadios Amba).

KLEINIA ABYSSINICA (A. Rich.) A. Berger – šramatka

Botany.cz - 11. Březen 2014 - 22:21

Syn.: Notonia abyssinica A. Rich., Notonia opima S. Moore, Notoniopsis abyssinica (A. Rich.) B. Nord., Senecio nyikensis Baker, nom. illeg., Senecio superbus De Wild. et Muschl.
Česká jména: šramatka (Presl 1846), starček (Mareček 1997)
Čeleď: Asteraceae Martinov – hvězdnicovité

Rozšíření: Areál se táhne od Etiopie do Středoafrické republiky, na jih do Malawi a Zambie. V areálu se vyznačuje proměnlivostí ve velikosti rostlin i úborů i ve tvaru listů.
Ekologie: Stanovištěm jsou travnatá místa v křovinách a řídkolesích savanového typu, často na výchozech písků, lávy nebo v okolí vodních toků. Lokality leží v nadmořské výšce 1000–2250 m.

Popis: Vytrvalá bylina s podzemní hlízou, lodyha je přímá, 15–200 cm vysoká, sivozelená, lysá. Listy jsou střídavé, kopinaté, dužnaté, 10–26 cm dlouhé a 4–13 cm široké; zelené až žlutozelené, poněkud ojíněné, někdy červeně naběhlé, na bázi často zúžené, vyšší lodyžní poněkud srdčitě ouškaté; dolní listy jsou v době květu většinou zaschlé. Úbory jsou na lodyze v počtu 1–10, na koncích stopek pod úborem ztloustlých; zákrov je jednořadý; listeny zákrovečku chybějí; zákrovních listenů je (8–)13(–14), kopinatých, 15–32 mm dlouhých, ojíněných, s blanitým okrajem a ostrou špičkou; jazykovité květy chybějí, trubkovité květy jsou oboupohlavné, 2–2,2 cm dlouhé, červené až šarlatové, s 5 zvonkovitými cípy. Nažka je podlouhlá, 1–1,5 cm dlouhá, hnědá až černá, lysá, podélně žebrovaná, s víceřadým, 1–1,5 cm dlouhým bílým chmýrem.




Fotografováno dne 1. 11. 2013 (Etiopie, Simien Mountains, údolí řeky Ansiya u vesnice Mekarabiya).

HIBISCUS MACRANTHUS Hochst. ex A. Rich. – ibišek / ibištek

Botany.cz - 11. Březen 2014 - 22:01

Čeleď: Malvaceae Juss. – slézovité

Rozšíření: Dosti rozsáhlý areál se táhne ve východní Africe od Etiopie po Zimbabwe, zasahuje až do východního pohraničí Konga. Izolovaná část areálu leží dále v Kamerunu.
Ekologie: Roste v lesních lemech a na okrajích pobřežních porostů, na březích vodních toků, ale i podél cest, v druhotných křovinách a na opuštěných polích. Lokality leží v nadmořských výškách (1300–)1600–2850 m.

Popis: Statná bylina nebo keř, dorůstá výšky 3–4,5 m; celá rostlina je plstnatá až chlupatá, s vtroušenými lámavými žahavými chlupy. Listy jsou střídavé; řapík je 1–7(–11) cm dlouhý; čepel je vejčitá, řidčeji mělce 3(–5)laločná, 2–10(–12) cm dlouhá a 1–7(–10) cm široká, na bázi hluboce srdčitá, na okraji vroubkovaná, zašpičatělá až špičatá. Pětičetné květy vyrůstají v paždí listů na krátkých stopkách; listenců kalíšku je 5, jsou kopinaté, (1,2–)1,5–3,5 cm dlouhé, vícežilné; kalich je 1–2 cm dlouhý, s vyniklou střední žilkou a poněkud tenčími žilkami podstranními; korunní lístky jsou 5–10 cm dlouhé, bílé až žlutavé, na vnější straně obvykle růžové nebo fialové, někdy s tmavou skvrnou při bázi; tyčinky tvoří 4–7,5 cm dlouhou trubku; semeník je srostlý. Plody jsou vejcovité až kulovité tobolky 1,5–2(–2,5) cm dlouhé.
Využití: Cévní svazky ze stonků této rostliny jsou občas využívány jako přadný materiál.



Fotografováno dne 1. 11. 2013 (Etiopie, Simien Mt., údolí řeky Ansiya u vesnice Mekarabiya).

SENECIO FARINACEUS Sch. Bip. ex A. Rich. – starček

Botany.cz - 11. Březen 2014 - 19:41

Syn.: Senecio degiensis Pic. Serm.
Čeleď: Asteraceae Martinov – hvězdnicovité

Rozšíření: Endemit hor v severní části Etiopie, roste jen v regionech Gondar a Gojjam.
Ekologie: Roste ve vřesovcových lesích a v alpinských trávnících nad horní lesní hranicí. Lokality leží v nadmořské výšce 3600–4300 m.

Popis: Přímá vytrvalá bylina s keříčkovitě větvenou lodyhou přímé, 30–75 cm vysoká. Listy jsou střídavé, až na nejvyšší řapíkaté, v obrysu obvejčité, 1–2krát peřenodílné, 6,5–7,5 cm dlouhé a 2–2,5 cm široké; úkrojky vejčité až kosníkovité, pilovité nebo laločnaté, zejména na spodní straně vlnatě až plstnatě chlupaté. Úbory jsou většinou jednotlivé na koncích větví; zákrov je zvonkovitý, 9–13 mm dlouhý; listenů zákrovečku je 6–13, čárkovitých, (4–)6–9 mm dlouhých; zákrovních listenů je 15–22, šedavých, 7–9 mm dlouhých, vločkovitě pavučinatých, s fialovými chlupy; jazykovitých květů je 13–21, jsou samičí, mají 1–2 cm dlouhou žlutou ligulu, trubkovité květy jsou oboupohlavné, žluté. Nažka je žebernatá, 2,4–3,2 mm dlouhá, nachová až hnědavá, přitiskle brvitá, s 4,5–7 mm dlouhým chmýrem.



Fotografováno ve dnech 30. a 31. 10. 2013 (Etiopie, Simien Mountains: Inatye a Bwahit).

Naše zahrady a parky: Hamzův park a arboretum, Luže – Košumberk

Botany.cz - 11. Březen 2014 - 18:11

Hamzův park a arboretum najdeme v areálu Hamzovy odborné léčebny pro děti a dospělé v Luži (okres Chrudim). Lékař František Hamza založil na svahu pod hradem Košumberk v roce 1901 u nás vůbec první léčebnu pro tuberkulózní a skrofulózní děti. Dobře si uvědomoval, že pro jeho pacienty není důležitá jen léčba samotná, ale i prostředí, ve kterém někteří strávili i několik let. Proto se rozhodl postupně vznikající areál osázet dřevinami a přeměnit na park. Díky jeho zálibě v exotických druzích dřevin se tak jeho léčebna stala vlastně i arboretem. Vznik parku je datován rokem 1910.

V současné době zde roste na ploše 14 hektarů 125 druhů a kultivarů dřevin (z toho 34 nahosemenných) z Evropy, Asie, Ameriky a nově i Afriky. Přestože park byl poškozen větrnou vichřicí můžeme zde stále obdivovat řadu starých exemplářů.
Podél hlavních komunikací nechal F. Hamza vysázet aleje, převážne našich domácích lip a jejich křížence lípy obecné (Tilia ×europaea). Ty se dochovaly dodnes, vytvářejí perspektivu a dodávají areálu větší rozměr. Mezi pavilony vznikly i učebny pod širým nebem, pro které byly vysázeny hájky. A to buď březové (Betula pendula), anebo modřínové (Larix decidua). Ty se bohužel do dnešních dnů nedochovaly, poslední březový lesík byl poničen větrnou vichřicí v roce 2008. Na jeho místě vzniká sbírka dřevin z Nového světa – tzv. Novosvětská zahrada. Zbytek areálu byl vedle domácích druhů osázen řadou cizokrajných druhů.

Z jehličnanů zaujmou mohutné exempláře borovice černé (Pinus nigra), borovice vejmutovky (Pinus strobus) douglasky sivé (Pseudotsuga menziesii var. glauca), jedlovce kanadského (Tsuga canadensis), jedle ojíněné (Abies concolor). V mladších výsadbách pak borovice Jeffreyova (Pinus jeffreyi), borovice těžká (Pinus ponderosa), borovice osinatá (Pinus aristata), cedr atlaský (Cedrus atlantica), cypříšek Lawsonův (Chamaecyparis lawsoniana), cypříšek nutkajský (Chamaecyparis nootkatensis), zevar západní (Thuja occidentalis), sekvojovec obrovský (Sequoiadendron giganteum), metasekvoje čínská (Metasequoia glyptostroboides), tisovec dvouřadý (Taxodium distichum) toreja kalifornská (Torreya californica), zeravinec japonský (Thujopsis dolabrata) nebo modřín Kaempferův (Larix kaempferi). Nejpočetněji jsou zřejmě zastoupeny druhy rodu smrk. Vedle domácího smrku ztepilého (Picea abies) a jihoevropského smrku omoriky (Picea omorika), pak severoamerické druhy: smrk Brewův (Picea breweriana), smrk černý (Picea mariana), smrk Engelmannův (Picea engelmannii), smrk pichlavý (Picea pungens), smrk sitka (Picea sitchensis), smrk sivý (Picea glauca). V parku samozřejmě nechybí jinan dvoulaločný (Ginkgo biloba).

Z listnáčů vedle domácích druhů zaujmout staré exempláře dřezovce trojtrnného (Gleditsia triacanthos), jerlínu japonského (Sophora japonica), katalpy trubačovité (Catalpa bignonioides), liliovníku tulipánokvětého (Liriodendron tulipifera), lísky turecké (Corylus colurna), muchovníku vejčitého (Amelanchior ovalis), nahovětvce dvoudomého (Gymnocladus dioicus), buku velkolistého (Fagus grandiflora), platanu javorolistého (Platanus ×hispanica), trnovníku akátu (Robinia pseudacacia). Bohatě zastoupené jsou zde javory, buky i duby. Buk lesní (Fagus sylvatica) je zde zastoupen pěti kultivary: Fagus sylvatica ‘Aspleniifolia’, ‘Tortuosa’, ‘Purple Fontain’, ‘Rohanii’, Fagus sylvatica f. purpurea.

Javor je zastoupen osmi druhy a šesti kultivary. Z těch zajímavějších alespoň připomeňme javor cukrový (Acer saccharum), javor červený (Acer rubrum) nebo javor stříbrný (Acer saccharinum). Z kultivarů červenolisté javory kleny: Acer pseudoplatanus ‘Atropurpureum’ a ‘Purpureum’. Z kultivarů javoru mléče alespoň Acer platanoides ‘Emeralda Queen’ a ‘Crimson King’. Z dubů zaujmou nejvíce dub celokrajný (Quercus imbricaria) a dub šarlatový (Quercus coccinea). Z dalších zajímavých druhů stojí za vidění ambroň západní (Liquidambar styraciflua), bříza Jacquemontova (Betula utilis var. jacquemontii), halézie karolínská (Halesia carolina), dřín květnatý (Cornus florida), jírovec žlutý (Aesculus octandra), korkovník amurský (Phellodendron amurense) maklura oranžová (Maclura pomifera), morušovník černý (Morus nigra), netvařec křovitý (Amorpha fruticosa), ořechovec hořký (Carya cordiformis), pavlovnie plstnatá (Paulownia tomentosa), svítel latnatý (Koelreuteria paniculata), temnoplodec černoplodý (Aronia melanocarpa), trnovník huňatý (Robinia hispida), růže Hugova (Rosa hugonis), vilín viržinský (Hamamelis virginiana) a zmarličník japonský (Cercidiphyllum japonicum). Většinou se jedná o mladší exempláře nebo nové výsadby po roce 2008.

Díky opukového podkladu se v parku pod stromy vyskytuje okrotice bílá (Cephalanthera damasonium) a v březovém lesíku u vodárny roste kruštík růžkatý (Epipactis muelleri), jehož rostliny jsou zde obsekávány, aby mohly vykvést.
Hamzova léčebna věnuje parku a arboretu poměrně velkou péči, vedle pravidelného doplňování dřevin bylo v posledních letech parku vytvořeno jezírko nebo postavena opuková zídka. Po veřejnost byly připraveny poznávací trasy Hamzova parku a arboreta, v areálu je umístěno celkem 17 informačních tabulí věnovaných dřevinám, byly vytištěny průvodce, informační letáky a brožury. Na některých stromech jsou upevněny tabulky se jménem druhu a krátkou informací o něm. Tištěné materiály lze získat v informačním centru na vrátnici léčebny. Areál Hamzovy léčebny je přístupný každý den od 8.00 do 21.30 h. Vstup volný.

Fotografováno ve dnech 15. 7. 2007 a 10. 3. 2014.

HERACLEUM ABYSSINICUM (Boiss.) C. Norman – bolševník / boľševník

Botany.cz - 11. Březen 2014 - 16:20

Syn.: Malabaila abyssinica Boiss.
Čeleď: Apiaceae Lindl. – miříkovité

Rozšíření: Centrum rozšíření je v horách východní Afriky v Etiopii, Keni, Ugandě, Tanzánii, zasahuje i do pohraničních oblastí Konga a Malawi.
Ekologie: Roste na otevřených travnatých místech na křovinatých svazích, také na březích vodních toků. Lokality leží v nadmořských výškách 1800–3750 m.

Popis: Vytrvalá nebo dvouletá bylina; lodyha je přímá, až 1 vysoká, v horní části větvená, hustě krátce chlupatá. Listy jsou střídavé, až 30 cm dlouhé a 7 cm široké, jednoduše zpeřené, s 3–7 páry jařem, střední a horní lodyžní listy se postupně zmenšují až do podoby pochev s velmi malou čepelí; lístky jsou vejčité, na okraji zubaté. Složených okolíků je několik; listeny obalu jsou obvykle přítomny, drobné, čárkovité; paprsků okolíku je až 18, rýhovaných, žláznatých; listenů obalíčku je 4–9; v okolíku je až 35 květů; kališní zuby jsou velmi drobné, vytrvalé; koruna je bílá, u vnějších květů poněkud paprskující a někdy mělce vykrojená. Dvounažky jsou silně zploštělé, v obrysu obvejčité až eliptické, 7–12 mm dlouhé a 5–8 mm široké, jemně chlupaté, s 3 jemnými tmavšími žebry, na okraji křídlaté.





Fotografováno dne 7. 11. 2013 (Etiopie, masiv Abuna Yosef: Lay Amba a Tadios Amba).

CESTRUM PARQUI (Lam.) L’Hér. – kladivník

Botany.cz - 11. Březen 2014 - 8:49

Syn.: Cestrum campestre Griseb, Cestrum foetidissimum Jacq., Cestrum glaucescens Sendth, Cestrum jamaicense var. parqui Lam., Cestrum poeppigii Schltdl, Cestrum spurium Dunal, Cestrum virgatum Ruiz et Pav.
Česká jména: kladivník jivnatý (Presl 1846)
Čeleď: Solanaceae Juss. – lilkovité

Rozšíření: Původem jihoamerický druh – střední Bolívie, Brazílie (Cerrado, Mata Atlântica, Pampa), severní a střední Argentina, Chile, Paraguay, Uruguay, ostrovy Juana Fernándeze. Byl zavlečen do Španělska (Galicie, Baleáry), na Nový Zéland, do Austrálie (především jihovýchod), USA (Texas, Kalifornie).
Ekologie: Roste v křovinách a suchých lesích, ve vegetační formaci yungas, vystupuje až do výšky 2500 m n. m. Kvete od jara do podzimu.
Popis: Polopadavý keř až 3 m vysoký, koncové větve mírně převislé. Listy jsou střídavé, kopinaté až vejčitě kopinaté, lysé, tmavě zelené až 12 cm dlouhé, při rozemnutí nepříjemně zapáchají. Květy po 2–10 na koncích převislých větví nebo v úžlabí větví, kalich je 4–6 mm dlouhý, koruna je trubkovitá, zelenožlutá, v průměru 15–25 mm velká, korunní cípy 3–6 mm dlouhé, odstálé a zpět ohrnuté. Plody černé vejcovité bobule až 1 cm dlouhé.
Využití: V Chile se používají v lidovém léčitelství listy a kůra, a to především pro snížení horečky, šťáva z listů se používá pro léčení kožních problémů. Bývá také vysazován jako okrasná dřevina pro dlouhou dobu kvetení.
Poznámka: Rostlina je jedovatá pro zvířata i člověka. Plody pojídají ptáci a šíří semena.
Druh se může chovat invazně, v australském státě New South Wales je považován za nebezpečný druh.



Fotografováno dne 14. 2. 2014 (Španělsko, Barcelona).

FELICIA ABYSSINICA Sch. Bip. ex A. Rich.

Botany.cz - 10. Březen 2014 - 18:24

Syn.: Aster abyssinicus (Sch. Bip.) Kuntze, Detris abyssinica (Sch. Bip. ex A. Rich.) Chiov., Felicia abyssinica Sch. Bip., Felicia globularioides Mattf., Felicia neghelliensis Cufod., Felicia schimperi Steud. et Hochst. ex Jaub. et Spach
Česká jména: felície (Mareček 1996)
Čeleď: Asteraceae Martinov – hvězdnicovité

Rozšíření: Roste ve východní Africe (Zambie, Tanzánie, Keňa, Súdán, Etiopie, Eritrea, Somálsko), přesahuje také na jihozápad Arabského poloostrova do Jemenu a Saúdské Arábie. Dosti proměnlivý druh; na základě vzrůstu i přítomnosti žláznatých chlupů jsou některými autory rozlišovány 3 variety; zobrazené rostliny odpovídají var. schimperi, která roste v oblasti Afrického rohu a na Arabském poloostrově.
Ekologie: Stanovištěm jsou řídké lesíky a krátkostébelné trávníky, často na mělkých půdách na sopečném podloží; někdy vstupuje i do sukcesních stádií na úhorech. Lokality leží v nadmořských výškách 1000–3000 m.

Popis: Vytrvalá bylina s dřevnatým vícehlavým oddenkem; stonky jsou vystoupavé až přímé, vysoké (10–)20–40 cm. Listy jsou střídavé, přisedlé, čárkovité, 1–4,5 cm dlouhé a 1–2(–3) mm široké, celokrajné nebo na okraji s droboučkými zoubky, přitiskle chlupaté až štětinaté. Úbory jsou jednotlivé, dlouze stopkaté; zákrov je 3–4řadý, zákrovní listeny jsou čárkovité až kopinaté, zelené, často s fialovým okrajem, střední 3,5–4,5 mm dlouhé; jazykovité květy jsou samičí, mají 0,5–1 cm dlouhou, modrou, fialovou nebo vzácně bílou ligulu, trubkovité květy jsou oboupohlavné, žluté. Nažka je stlačeně obvejcovitá, 1,8–2 mm dlouhá, světle hnědá, drobně brvitá, s bílým, 3–3,5 mm dlouhým chmýrem.



Fotografovali Alena Vydrová a Vít Grulich, dne 15. 2. 2010 (Jemen, Jabal Haráz: Hajjarah) a Věra Svobodová, ve dnech 13. a 26. 4. 2010 (Jemen, Bokur a Wádí Dzahr).

Naše zahrady a parky: Kouřim – cesta do středu Evropy

Botany.cz - 10. Březen 2014 - 12:39

Turistické atrakce se dají vyrábět různě: selský dvůr se třeba přejmenuje na zámek a zbytek farské zahrady se prohlásí za jeho zahradu, větší kámen za obcí začne jednoho krásného dne vyzařovat tajemnou geoenergii a stane se místem srazů všech čarodějnic ze širokého okolí, v nejhorších případech se z obecního rybníka znenadání vynoří místní obdoba lochnesky, eventuálně se v příměstských lesích zjeví vzácná rostlina, nejlépe taková, která tam nikdy nerostla. Bílých paní a podřezaných mnichů je také nějak stále víc.

A v našich zeměpisných šířkách je také houževnatým zvykem hledat střed Evropy – vždyť přece jsme doopravdy středem kontinentu, někde ten bod prostě ležet musí! A tak v památné Číhošti najdete zaručený, ouředně univerzitně ověřený střed České republiky, ve středočeské Kouřimi (stejně jako v mnoha dalších městech v zóně od Německa až po Ukrajinu) zas obec garantuje, že pokud svou hlavu protáhnete speciálními šprušlemi na náměstí, budete ji na chvíli mít v nefalšovaném středu Evropy, kterým je prý průsečík 15. poledníku východní délky a 50. rovnoběžky severní šířky. To je nejspíš hned člověku lépe, když přesně ví, kde vlastně má hlavu. Jenže opravdu víme, kde vlastně jsme? Zkusme raději hlavu z onoho centrického špalku zvednout a rozhlédnout se kolem, třeba to bude rozumnější.

Městečko Kouřim se nachází zhruba 30 km východně od Prahy. Osídlení tohoto kraje je prastaré, sahá zřejmě až do mladší doby kamenné. Když mnohem později přišli do tohoto kraje první Slované, založili zde svou osadu a v průběhu 9. století vzniklo nedaleko od dnešního města dokonce rozsáhlé slovanské opevněné hradiště – tzv. Stará Kouřim. Dnes na místě někdejší rozlehlé halové stavby stojí barokní kaple sv. Víta a jen nedaleko odtud se v polích zvedá poměrně velké rulové skalisko, přezdívané jako Lechův kámen. K němu se váží legendy o rozdělení kmene Čechů a odchodu lidu vojvody Lecha, legendárních to předků dnešních Poláků, do nových končin. Z botanického hlediska je zajímavá vysoká skála pod Lechovým kamenem, u břehů potoka. V této letošní předjarní době nás zde mile přivítala vitální populace silně ohroženého křivatce českého (Gagea bohemica).

Ve středověku byla Kouřim městem královským – ve východní části středních Čech se tímto privilegovaným postavením honosilo měst poměrně hodně (Český Brod, Nymburk, Kolín, Kutná Hora, Čáslav), Kouřim mezi nimi sehrávala významnou roli až do 17. století. O důležitosti Kouřimi dodnes podávají přesvědčivé svědectví rozsáhlé a jedinečně dochované městské hradby – něco podobného se skutečně hned tak nevidí, a to nejen u nás, podél hradeb můžete obejít i dnes skoro celé staré město. Nejlépe se s nimi seznámíte v západní části města, kde se dochoval i vysoký zemní val, mohutný obranný příkop, parkánová hradba, za ní na některých místech dokonce i hlavní hradební zeď. Uvidíte tu zbytky cimbuří, střílny i bašty – prostě Carcassonne ve středočeském provedení!

Velmi dobře si na tomto místě může pozorný návštěvník uvědomit, jaké svízele musela mít v novověku naše významnější města s hradebními stavbami, trošku lépe pochopí důvody, proč byly odstaňovány, velmi se potěší rozhodnutími osvícenějších měst zřídit na jejich místech městské parky (např. Havlíčkův Brod), avšak také si povzdechne nad pošetilostí méně osvícených městských rad, které na místě starých hradeb nechaly vybudovat široké bulváry. Ty se dnes obvykle proměnily ve smrduté stoky s nekonečnými kolonami aut.

Pravým klenotem kouřimského náměstí je arciděkanský chrám sv. Štěpána z druhé poloviny 13. století, krásná gotická stavba, k němuž přiléhá ještě renesanční zvonice z roku 1525. Ale architektonických pozoruhodností má Kouřim více. Jen nedaleko od náměstí, na místě středověkého popraviště, stojí kaple Panny Marie Pomocné, která byla v roce 1727 vystavěna podle projektu samotného Jana Blažeje Santiniho Aichla (1677–1723), cenný je i hřbitovní kostel Nejsvětější Trojice z roku 1591.

Pod kostelem sv. Štěpána, u městského opevnění, najdeme i rozlohou nevelký, ale velmi úhledný a udržovaný městský park s řadou pozoruhodných dřevin. Byl zde založen údajně počátkem třicátých let 20. století. Hned v horní části parku upoutá pozornost přes dvacet metrů vysoký jerlín japonský (Sophora japonica), lípa malolistá (Tilia cordata) i symbol dávné slovanské vzájemnosti lípa velkolistá (Tilia platyphyllos), habr obecný (Carpinus betulus), roste tu slivoň Prunus cerasifera ‘Nigra’, také téměř bizarně rozložená katalpa obecná (Catalpa bignonioides), tři menší šácholany japonské (Magnolia kobus) a javor mléč (Acer platanoides). Z jehličnanů potom zaujme cypřišek Lawsonův (Chamaecyparis lawsoniana), zerav západní (Thuja occidentalis), jedle kavkazská (Abies nordmanniana), tis červený (Taxus baccata), ale i smrk pichlavý (Picea pungens ‘Glauca’) a smrk ztepilý (Picea abies).

V dolní části parku tvoří dominantu borovice černá (Pinus nigra), javor Acer platanoides ‘Deborah’ a lípa velkolistá (Tilia platyphyllos), v jejich blízkosti však rozeznáme i jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), jírovec drobnokvětý (Aesculus parviflora), pro naše staré zahrady a parky charakteristický liliovník tulipánokvětý (Liriodendron tulipifera), určitě však i zaujme v menších parcích spíše vzácný nahovětvec dvoudomý (Gymnocladus dioicus).

Z dalších dřevin jmenujme buk lesní (Fagus sylvatica ‘Atropunicea’), hloh obecný (Crataegus laevigata), jeřáb muk (Sorbus aria), habr obecný (Carpinus betulus ‘Fastigiata’), smrk pichlavý (Picea pungens) i další katalpy (Catalpa bignonioides) a tisy (Taxus baccata). To vše je orámováno historickými hradbami a dalšími obrannými stavbami starého města, nabízí se odtud i širší výhled do krajiny. Místo je to rozhodně milé, lze si snadno představit, že může sloužit místním k odpočinku, přespolní tu ocení libou harmonii v propojení dávné kouřimské historie s parkovou expozicí okrasných dřevin.

Jestli se v Kouřimi skutečně nachází střed Evropy, netuším, přiznám se, že je mi to dokonce srdečně jedno. Kouřim vyrábění podobných novodobých pamětihodností nepotřebuje. I bez onoho pouťového cingrlátka na náměstí, které má označovat jakýsi střed Evropy, se nezdráhám označit toto malebné středočeské městečko s velmi pestrou historií za skutečnou perlu středních Čech – v minulosti jaksi podivně ztracenou, ale možná i proto stále zářící, neošoupanou podrážkami developerů, realitních makléřů a podobných ztracených existencí, které se orientují jen podle zeměpisných souřadnic. Kéž by tato podoba Kouřimi vydržela co nejdéle.

Fotografováno dne 9. 3. 2014.

DURANTA ERECTA L.

Botany.cz - 8. Březen 2014 - 9:44

Syn.: Duranta plumieri Jacq., Duranta angustifolia Salib., Duranta dentata Pers., Duranta ellisiae Jacq., Duranta erecta var. alba (Mast.) Caro, Duranta erecta var. grandiflora (Moldenke) Caro, Duranta inermis L., Duranta integrifolia Tod., Duranta latifolia Salisb., Duranta macrodonta Moldenke, Duranta microphylla Willd., Duranta plumieri var. alba Mast., Duranta plumieri var. ellisia (Jacq.) Wodrow, Duranta plumieri var. glabra Hieron ex. Niederl., Duranta plumieri var. normalis F. M. Bailey, Duranta plumieri var. strigillosa Schauer, Duranta plumieri f. variegata F. M. Bailey, Duranta racemosa Mill., Duranta repens L., Duranta repens f. acuminata Kuntze, Duranta repens f. acuta (L.) Kuntze, Duranta repens f. alba (Mas.) Matuda, Duranta repens var. alba (Mas.) L. H. Bailey, Duranta repens var. canescens Moldenke, Duranta repens f. canescens Moldenke (Moldenke), Duranta repens var. ellisia (F. M. Bailey) Domin, Duranta repens var. ellisiae (Jacq.) R. R. Fernandez, Duranta repens var. glabrifolia Kuntze, Duranta repens var. grandiflora (Moldenke) Moldenke, Duranta repens f. integrifolia (Tod.) Moldenke, Duranta repens var. lopez-palacii Moldenke, Duranta repens f. microphylla (Wild) Moldenke, Duranta repens var. microphylla (Wild) Moldenke, Duranta repens var. multidentata Kuntze, Duranta repens var. mutissi Kuntze, Duranta repens f. obtusifolia Kuntze, Duranta repens var. paucidentata Kuntze, Duranta repens var. serrata Moldenke, Duranta repens f. serrata (Moldenke) Moldenke, Duranta repens f. variegata (F. N. Bailey) Domin, Duranta repens f. variegata (L. H. Bailey) Moldenke, Duranta repens var. variegata L. H. Bailey, Duranta repens f. vestita Kuntze, Duranta spinosa Mill., Duranta turbinata Tod., Duranta xalapensis Kunth, Ellisia acuta L.
Čeleď: Verbanaceae Jaume St-Hill – sporýšovité

Rozšíření: Střední a Jižní Amerika, od Mexika přes Brazílii (Cerrado, Mata Atlântica) až do severní Argentiny, karibské ostrovy, Bermudy, Galapágy. Za původní je považována i na Florida Keys. Druhotně v tropech i subtropech, v USA poloostrov Florida, Texas, Louisiana, Arizona, Kalifornie, Havaj, v Tichém oceánu Samoa, Guam, Fidži, Francouzská Polynésie. Za invazní druh je pokládána v Austrálii, Číně, jižní Africe.
Ekologie: V křovinách na suchých skalnatých nebo písčitých místech, často pobřežní oblasti do 100 m n. m., ale v Andách stoupá i výše. Snáší sucho, ale roste lépe při dostatku vláhy. Preferuje slunná místa a vápenec, ale roste i na jiných substrátech.
Popis: Keř nebo menší strom do 6 m výšky, většinou s více kmeny. Borka v mládí světle šedá, ve stáří rozpraskaná. Větve převislé, na koncích většinou trnité, listy jednoduché, vstřícné, světlezelené, oválné nebo obvejčité, celokrajné nebo mírně zubaté v horní části, dlouhé 1,5–8 cm. Květy oboupohlavé, v latách na koncích větviček, koruna trubkovitá, pětičetná, fialová nebo i bílá, do 12 mm v průměru. Plody žluté nebo žlutooranžové peckovice, v průměru 1 cm velké. Plodenství převislé na koncích větviček.
Využití: Vysazuje se jako okrasná dřevina, jako solitéra, ale i do skupin nebo plotů. Kvetoucí stromy lákají motýli a kolibříky, ale aby bohatě kvetly, je třeba je prořezávat.
Ve své domovině se plody v malém množství používají na odčervení, extrakt z listů má antimalarické účinky. Plody a listy obsahují saponiny, které způsobují zvracení a průjmy. Jsou známy otravy plody u dětí, dále u koček a psů. Také případy podráždění pokožky.
Poznámka: Rodové jméno připomíná italského botanika Castora Duranta (1529–90).




Fotografováno dne 10. 2. 2014 (Španělsko, Barcelona).

Homo botanicus: Kircher, Athanasius

Botany.cz - 7. Březen 2014 - 17:37

Athanasius Kircher se narodil dne 2. května 1601 nebo 1602 v obci Geisa u hesenské Fuldy, zemřel 27. nebo 28. listopadu 1680 v Římě. Byl to významný učenec, polyglot, jezuita. Jistě ne nadarmo se o Kircherovi – ať třeba i s trochou nadsázky – říkává, že byl posledním člověkem, který věděl všechno. Botanikem rozhodně nebyl, avšak při obrovské šíři jeho myšlenkového záběru rostliny ve svých spisech vynechat jednoduše nemohl.
Pocházel z početné rodiny, byl z devítí dětí. Studoval na místní jezuitské koleji, od roku 1618 navštěvoval filozofii a teologii v Paderbornu. V roce 1628 byl vysvěcen na kněze a stal se profesorem univerzity ve Würzburgu, v roce 1631 odešel na papežskou univerzitu v Avignonu. Ale dva roky na to byl povolán k císařskému dvoru do Vídni, kde působil jako matematik. Nakonec odešel do Říma, kde prožil celý zbytek svého plodného života.
Sepsal na 40 spisů z nejrůznějších oblastí lidského vědění. Jeho první nevelký spis o 63 stránkách pojednával o magnetismu a vyšel už ve Würzburgu v roce 1631. Ovšem teprve druhé Kircherovo dílo o tomto přírodním jevu vzbudilo náležitou pozornost. Jednalo se o práci s naprosto všeříkajícím názvem Athanasii Kircheri Fuldensis Buchonii, E Soc. Iesu Magnes sive De Arte Magnetica: Opus Tripartitum Quo Praeterquam Quod universa Magnetis Natura, eiusque in omnibus Artibus & Scientijs usus nouva methodo explicetur, è viribus quoque & prodigiosis effectibus Magneticarum, aliarumque abditarum Naturae motionum in Elementis, Lapidibus, Plantis & Animalibus elucescentium, multa hucusque incognita Naturae arcana per Physica, Medica, Chymica, & Mathematica omnis generis experimenta recluduntur z roku 1641. Onu zmínku o rostlinách v tomto titulu je nutno brát skutečně velmi vážně – kapitola De magnetica facultate plantarum je dokonce značně obsáhlá a hodná pozornosti i dnešního čtenáře (k dlouhým zimním večerům se hodí rozhodně). Jen na tomto místě poznamenejme, že Kircher chápal pojem magnetismus přeci jen maličko úplně odlišně než dnes my (jako magnetismus hodnotil mimo jiné i rostlinnou heliotropnost).
Pozoruhodný je však třeba i jeho spis hudební Musurgia universalis sive ars magna consoni et dissoni (1650), který rozebírá celý svět zvuků a tónů, analyzuje některé (především mimoevropské) hudební nástroje i lidský hlas. Ve své houževnaté snaze pojmout celý svět zvuků šel Kircher tak daleko, že zaznamenal do not i zpěv ptactva a kdákání slepic.
Obrovský historický význam má jeho práce egyptologická Oedipus Aegyptiacus, hoc est universalis hieroglyphicae veterum doctrinae temporum iniuria abolitae instauratio (vydáváno od roku 1652). Bývá řazen k otcům egyptologie.
Z hlediska botanického je asi nejzajímavějším Kircherovým dílem Athanasii Kircheri Mundus subterraneus in XII libros digestus z roku 1678. V této strhující encyklopedii se plně projevuje jeho široký myšlenkový záběr. Botanická část tohoto spisu je zaměřena především na dobovou lékařskou praxi, ke které samozřejmě rostliny neoddělitelně patřily také. V souladu s tehdejší praxí přiřazuje Kircher přímo encyklopedicky jednotlivé rostliny ke kvalitativním stupňům (calida, frigida, humida, sicca) nejen podle jejich listů, květů, plodů, semen a kořenů, ale i borky, dřeva či mízy. Neopomíjí ani velmi názorně osvětlit doktrinu signatur, a to prostřednictvím brilantní zodiakální kresby zachycující prolínání mikro- a makrokosmu, která je rozšířená i o sféru rostlin ovlivňujících různé části lidského těla.
Ovšem v kapitole o panspermia rerum zmiňuje v colonovsko-portovském duchu i podobnosti rostlin s jinými živými organismy – zamýšlí se na původem antropomorfní podoby vstavačů, spatřuje i podobnost květů orchidejí s ptáky, u tořičů s hmyzem. Zdá se, že Giambattista della Porta byl oblíbeným Kircherovým autorem.
Pro dějiny botaniky je zajímavý i jeho spis China monumentis z roku 1667, ve kterém pojednává o čínských reáliích. Zmiňuje zde také čínskou květenu, konkrétně jmenuje například čajovník, papáju, ananas, fikus, banánovník, ale i další rostliny.
Dílo Athanasia Kirchero bylo ve své době zřejmě velmi oblíbené a vyhledávané, jistě mělo vliv i na zaalpské oblasti Evropy. Ví se, že právě Kircherovi byl z Prahy odeslán k posouzení nečitelný a velmi nevzhledný rukopis s podivně vyhlížejícími malůvkami rostlinných těl, který je dnes znám jako tzv. Voynichův rukopis. Tato jinak vcelku nepodstatná historka může snad dokládat, jaký respekt ke Kircherově osobě u nás převládal.

CASSIA FISTULA L.

Botany.cz - 6. Březen 2014 - 21:32

Syn.: Bactyrilobium fistula Willd., Cassia bonplandiana DC., Cassia excelsa Kunth, Cassia fistuloides Collad., Cassia rhombifolia Roxb., Cathartocarpus excelsus G. Don, Cathartocarpus fistula Pers., Cathartocarpus fistuloides (Collad.) G. Don, Cathartocarpus rhombifolius G. Don
Česká jména: kassia obecná (Presl 1846), kasie (Mareček 1994)
Čeleď: Caesalpiniaceae Klotzsch et Garcke – sapanovité; Fabaceae Lindl. – bobovité

Rozšíření: Pochází z indického subkontinentu a přilehlých oblastí jihovýchodní Asie – od jižního Pákistánu na západě, přes Indii, Barmu a Thajsko na východě a na jihu po Srí Lanku. Je široce pěstovaná a zdomácnělá v tropických oblastech, především v Austrálii, Egyptě, Ghaně, Mexiku, Pákistánu, Zimbabwe, také v tropické Americe.
Ekologie: Druh opadavých lesů, suchého až vlhkého, tropického až subtropického klimatu. Prospívá při průměrných ročních srážkách 480–2720 mm. Vystupuje do výšky až 1300 m. Krátkodobě snese slabý mráz.
Popis: Středně velký, rychle rostoucí opadavý strom, dorůstá výšky 10–20 m. Listy jsou střídavé, zpeřené, 15–60 cm dlouhé, složené z 3–8 párů lístků. Lístky jsou eliptické, na vrcholu krátce tupě špičaté, 7–21 cm dlouhé a 4–9 cm široké. Květenstvím jsou husté terminální nicí hrozny 20–40 cm dlouhé. Květy mají průměr 4–7 cm, kališní lístky podlouhlé, na vrcholu tupé, pýřité, pět obvejčitých, krátce drápkatých žlutých korunních lístků podobné velikosti a tvaru. Tyčinek je 10, horní a střední mají vzpřímené nitky do 1 cm dlouhé, dolní tři jsou delší, zakřivené; čnělka s vrcholovou bliznou. Plodem je válcovitý lusk s příčnými přepážkami mezi semeny, ve zralosti tmavě hnědý, 30–60 cm dlouhý a 1,5–2,5 cm široký, obsahující 25–100 hnědých diskovitých semen.
Využití: Je to okrasný bohatě kvetoucí strom oblíbený v tropických a subtropických zemích v suchých klimatických podmínkách. V ajurvédské medicíně se využívá v očistných procesech a na množství různých chorobných projevů, časté je použití k léčbě kožních infekcí. Buničitá výplň kolem semen se používá jako projímadlo. Strom má velmi trvanlivé dřevo, vhodné pro truhlářství a výrobu zemědělského nářadí.
Poznámka: Je národní květinou Thajska, jeho žluté květy symbolizují thajskou královskou hodnost. Je také státní květinou indického státu Kerala, kde květy mají rituální význam na festivalu Vishu.





Fotografováno ve dnech 12. 5. 2013 (USA, Havajské ostrovy, Kauai, Wailua) a 11. 2. 2014 (Srí Lanka, u Mihintale).

EUPHORBIA SCHIMPERIANA Scheele – pryšec / mliečnik

Botany.cz - 6. Březen 2014 - 21:00

Syn.: Tithymalus schimperianus (Scheele) Klotzsch et Garcke
Čeleď: Euphorbiaceae Juss. – pryšcovité

Rozšíření: Druh s velkým areálem v subsaharské Africe. Na východě kontinentu roste od Súdánu a Eritrey po Mosambik a Zimbabwe, na východě kontinentu je ostrůvek lokalit v Nigérii, Kamerunu a na ostrově Bioko. Přesahuje rovněž na jihozápad Arabského poloostrova do Saúdské Arábie a Jemenu. Výskyt na Madagaskaru je nejistý.
Ekologie: Roste na různých typech otevřených stanovišť, v trávnících, křovinách i světlých horských lesích, občas i jako plevel. Vystupuje až do nadmořské výšky 3000 m.

Popis: Jednoletá mléčící bylina, dorůstá výšky až 60(–200) cm. Listy jsou střídavé, přisedlé nebo nezřetelně řapíkaté, kopinaté až čárkovitě kopinaté, 2,5–5 cm dlouhé a 0,3–1 cm široké, celokrajné, špičaté, lysé. Květenství je okolík s (3–)5–7(–15) paprsky; listence jsou vejčité až trojúhelníkovité, 0,5–2,5 cm dlouhé, objímavé až krátce klínovité, zašpičatělé; žlázky jsou ledvinité, obvykle dvourohé, řidčeji celokrajné. Tobolky jsou kulovité, 3–3,5 mm v průměru, obvykle hladké a lysé.
Poznámka: Dosti proměnlivý druh, rostliny z různých oblastí se liší tvarem a šířkou listů, oděním i znaky na žlázkách v cyathiích a na tobolkách.



Fotografováno dne 31. 10. 2013 (Etiopie, Simien Mt., Sone).

Stránky

Přihlásit se k odběru Katedra botaniky agregátor - Z botanického světa Přihlásit se k odběru Katedra botaniky - All comments

RSS kanál

Powered by Drupal

Studentský web PřF UK