Co se děje a proč - stručný náčrt

Vztahy opylovačů a rostlin se odehrávají na pozadí celkového vývoje venkovské kulturní krajiny a lidského hospodaření v ní, protože tyto dodávají studiu opylování jeho současnou důležitost.

Vývoj lidského hospodaření v krajině během posledního století

Nelze si namlouvat, že v minulosti jsme od příchodu zemědělství do české kotliny hospodařili pořád stejně (když už nic tak proto, že my, Češi, vzniklo historicky někdy v 9. století, a kdo ví, jak tomu bylo z pohledu reálného). Přesto se v jistém ohledu 20. století svými změnami výrazně vymykalo. Dřívější změny v obhospodařování krajiny byly nutně pomalejší (kvůli menším technickým možnostem), ale také směřovaly stále jedním směrem, a to k intensivnějšímu využívání krajiny. Toto zintensivňování hospodaření vyvrcholilo právě v první polovině 20. století, kdy mimo jiné proběhla i první výraznější vlna odvodnění krajiny pomocí melioračních hřadů (na ni komunistický režim mnohdy jen plynule navázal).

Zlom v hospodaření v krajině (stejně jako v mnoha dalších oblastech života) nastal v souvislosti s 2. světovou válkou, resp. po ní. Zatímco vylidnění v Sudetách je všeobecně známé, méně už je známá skutečnost, že s jistým zpožděním došlo v 50 . letech k výraznému poklesu početnosti venkovského obyvatelstva i v českém vnitrozemí kvůli stěhování do měst, vyvlastnění půdy a postupující mechanisaci zemědělství (v našem studovaném území takto např. definitivně zanikla vesnice Švábínov). Právě postupující mechanisace, velkoplošné meliorace a snaha o intensivní hopodaření se staly symbolem socialistického zemědělství. Méně si však uvědomujeme, že v té době také výrazně zesílil trend, jenž má své počátky už v druhé polovině 19. století, a sice zalesňování méně produktivní půdy. Dříve se toto týkalo především pastvin na svažitých pozemcích, které byly k ničemu po přechodu k chovu dobytka pouze ve stájích, za komunismu však zalesnění stihlo i některé ostatní málo produktivní plochy (zejména písčité, jílovité či podmáčené).

Rozevírání se nůžek mezi vhodnými a méně vhodnými pozemky dále znatelně zesílilo po roce 1989, kdy další méně vhodné plochy jsou opouštěny a naopak na vhodných pokračuje intensifikace. Obecně tato situace je v naší krajině z historického kontextu zcela nová, protože až do poloviny 19. století se tlak člověka nerovnoměrně zesiloval na celou krajinu. Nyní jsme v situaci, kdy mnohé druhy rostlin nenávratně mizí, protože zmizela krajina, v níž uměli žít. Na jedné straně na opuštěných plochách převládá několik málo konkurenčně silných druhů, na straně druhé nemnohé druhy (zejména živočichů) dovedou přežívat v intensivně obhospodařovaných plochách. Většina druhů rostlin a živočichů pak přežívá v různých nepravidleně obhospodařovaných ostrůvcích (např. břehy silnic) nebo na nepočetných zbývajících extensivně obhospodařovaných plochách. Narozdíl od západní Evropy jsme nebyli v likvidaci staré kulturní krajiny tak důslední, a tak narozdíl od nich nemáme dlouhý seznam vyhynulých druhů, ale za to máme dlouhý seznam druhů, které zmizely z většiny území, ale na některých místech ještě živoří.

Poslední výraznější zásahy do vývoje naší venkovské krajiny se odehrály na začátku 21. století. Jsou jimi jednak vzrůst dotací na zalesňování a jednak vstup do Evropské unie (2004). V jistém směru vlivu těchto dvou událostí působí protichůdně na venkovskou krajinu. Zatímco dotace na zalesňování vedou v posledních stu letech bezprecedentnímu vzrůstu rozlohy lesa (hlavně smrkových monokultur) na úkor luk a polí, vstup do Evropské unie znamenal zavedení tzv. agroenvironmentálních programů a související alespoň částečnou podporu extensivnějšího hospodaření. Neblahý vliv prvního opatření na rostliny i živočichy je evidentní, vliv agroenvironmentálních programů je spornější. Jejich určitě kladnou rolí je vyvážování podpory zasmrčkovávání krajiny, ale v mnoha konkrétních případech rostlin i živočichů mohou naopak agroenvironmentální dotace škodit (vizte např. knihu Ohrožený hmyz nelesních stanovišť: ochrana a management). Evropská unie se na naší krajině a opylovačích podepsala také masivní podporou pěstování řepky v rámci bionaftového běsnění. Dopady tohoto zásahu na opylovače lze zatím jen stěží odhadnout, ale postupně se začínají objevovat studie zejména z Německa a Rakouska a snad brzy budeme mít dostatek dat k vyhodnocení tohoto nového fenoménu.

Bezesporu positivní dopad existence agroenvironmentálních programů je to, že nám pomáhají si uvědomit potřebu v současné době aktivně chránit to, co si představujeme pod pojmem venkovská krajina. Chránit však ve smyslu pečovat, protože venkovská krajina vznikla činností lidí, je na ní závislá a má smysl jen s nimi. Její hodnota dnes spočívá především ve funkci rekreační, vodohospodářské a také ve funkci určité pojistky do budoucna. Současná intensivně obhospodařovaná louka nebo pole na krmnou kukuřici jsou pro krmení dobytka výhodnější jen za předpokladu současných nereálně nízkých cen benzínu. Když bychom odečetli tyto dodatečné vstupy energie, tak zejména v perspektivě více let jsou klasické louky z produkčního hlediska výnosnější, protože se mimo jiné dovedou lépe vyrovnávat s meziročním kolísáním podnebí, k čemuž intensivní louka s všeho všudy 5 druhy trav opravdu nikdy nemůže být přizpůsobena.

Dopady na početnosti opylovačů

Společenský i krajinný vývoj se podepsaly i na opylovačích a rostlinách, byť pro změny vývoje početností opylovačů si obvykle musíme vypůjčovat příklady ze západní Evropy, protože rozsah výzkumu u nás toto neumožňuje sledovat. Poměrně dobré informace máme o vývoji počtu včelstev a včelařů, kdy maximum počtu chovaných včelstev bylo u nás v roce 1990, od té doby zatím dochází více méně k poklesu (obr. 1, předpokládá se, že lidé již nemají dostatek prostoru věnovat se svému koníčku). Včel je tedy v současné krajině přibližně o třetinu méně než před 20 lety.


Obr. 1 - Vývoj počtu včelstev (modrá, vlevo) a včelařů (zelená, vpravo) v ČR
zdroj: ročenka MZe
a zpráva ÚHÚL

Pokles početností samotářských včel má své počátky pravděpodobně již mnohem dříve. Velké množtsví dříve běžných druhů samotářských včel je dnes omezeno jen na několik málo oblastí výskytu. Jednou z příčin je úbytek málo narušovaných míst s obnaženou půdou. Většina samotářských včel totiž hnízdí v půdě, a to nejlépe písčité. Takové plochy se nejčastěji v krajině vyskytovaly na mezích a chudých pastvinách na svazích, t.j. plochách, které obvykle jako první podlehly zalesňování. Pro Velkou Británii i Nizozemí existují poklesy dokonce statisticky ověřené (Biesmeijer a kol. 2006, obr. 2).

Obr. 2 - Změny počtu druhů samotářských včel oproti období do 1980;
šedé buňky neobsahovaly dostatek dat; zdroj: Biesmeijer a kol. 2006

Podobné informace začínáme získávat o běžných i vzácných denních motýlech (informace např. zde) . Od nás víme zejména o pokračujícím ústupu vzácných motýlů, z Nizozemí existují doklady i o poklesech početností běžných motýlů v krajině (van Dyck a kol. 2009). Předpokládá se, že za tímto poklesem u nás je především zalesňování krajiny, zejména málo produktivních ploch. Ubývají tak rostliny vázané na tato místa, na nichž se vyvíjejí housenky motýlů, a tak následně ubydou opylovači všem rostlinám i v okolních plochách. Naopak za poklesem běžných druhů motýlů spíše může být celkový úbytek zdrojů nektaru v krajině, t.j. skutečnost, že roozsáhlé části krajiny jsou zarůstány kopřivami, třtinou křovištní, chrasticí rákosovou a jinými konkurenčně silnými rostlinami, které pod sebou udusí všechny kvetoucí druhy a samy neposkytují žádný nektar. Dalo by se předpokládat, že podobnými potížemi jako samotářské včely i jako motýli by měli trpět i čmeláci, ale pro naše území chybí jakékoliv doklady.

Několik málo skupin opylovačů se zdá přibývat, v naprosté většině se jedná o dvoukřídlé, mouchy, masařky a především pestřenky. Předpokládá se, že jedním z hlavních důvodů pro přibývání těchto skupin je zejména nenáročnost jejich larev na prostředí k vývoji. To neplatí zdaleka o všech druzích pestřenek, které jsou jako opylovači z těchto skupin rozhodně nejzajímavější. Přesto ty pestřenky, s nimž se nejčastěji v krajině setkáváme, mají obvykle nenáročné larvy, které se buď vyvíjejí ve vodě s rozkládajícími se organickými zbytky, nebo se živí mšicemi na rostlinách. Tato skutečnost zřejmě stojí za jejich šířením a rostoucím významem (vizte obr. 3).

Obr. 3 - Změny počtu druhů pestřenek oproti období do roku 1980;
šedé buňky neobsahovaly dostatek dat; zdroj: Biesmeijer a kol. 2006

Vývoj naší venkovské krajiny a související vzestupy a poklesy početností jednotlivých skupin rostlin, opylovačů a také celých biotopů nám přinášejí ještě jednu zásadní otázku. Jevy, které jsme doposud popisovali, pochopitelně neprobíhají v krajině všude se stejnou intensitou a rychlostí. Na některých pozemcích skoro jakoby se zastavil čas (často protože hospodář nemá rád změny, vizte obr. 4).

  • Jak se tyto různé krajiny často vzdálené od sebe pár desítek metrů navzájem ovlivňují?
  • Pomáhají zbytky staré krajiny udržovat rozumné četnosti opylovačů v té nové? Nebo je to naopak?
  • Je vždy nová krajina ta horší, nebo může třeba někdy nabídnout opylovačům lepší podmínky?
  • Představují invasní rostliny, jako třeba netýkavka žláznatá zdroj nektaru navyšující četnosti opylovačů, nebo je to jen poslední hřebíček do rakvičky, který odláká opylovače původním rostlinám?

To všechno jsou otázky, které jsou bytostně spjaty s tím, jak bude naše venkovská kulturní krajina vypadat v budoucnosti. Změna tu je a nemá smysl chtít se vrátit zpět. Musíme se však začít ptát, co přináší, co považujeme za kladné, co ne, a co s tím chceme dělat, má-li mít pro nás naše okolní krajina nějakou hodnotu.

 

Obr. 4 - Starý úvoz vedoucí dříve k polím u Mančic na Uhlířskojanovicku, pozůstatek staré krajiny mezi intesivně obhospodařovanými poli - domov mnoha opylovačů a mimo jiné jedné ze tří životaschopných populací bukvice lékařské v širém okolí. Co se stane, až majitele přestane bavit ručně kosit břehy nefunkčního úvozu, je vcelku na snadě.

Citovaná literatura

Biesmeijer, J. C., Roberts, S. P. M. a kol. (2006): Parallel Declines in Pollinators and Insect-Pollinated Plants in Britain and the Netherlands; Science 313: 351-354.

van Dyck, H., van Strein, A.J., Maes, D., van Swaay, C.A.M. (2009): Declines in Common, Widespread Butterflies in a Landscape under Intense Human Use; Conservation Biology 23 (4): 957–965.